Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Nevím, který satanáš nakukal Meryl ten bláznivý nápad spustit hru Karty. Každopádně se mi tím dnem život obrátil naruby. Začalo to úplně nevinně...

Ráno jsem sebrala svých prvních osm karet. Jako asi každý nováček jsem hezky poctivě sesbírala všechny, jak šly za sebou, a nastřádala si pár „tupláků“.

Jakou já měla radost, když se mi povedlo všechny zdárně vyměnit. A přišel další den a další a další... Můj obzor se zúžil na červené, kule, listy a žaludy. Ráno ještě poloslepá, neumytá, hladová, ale pořádně natěšená zapínám počítač. Ani hráči v kasinu nejsou tak napružení jako já, když sbírám svou dávku karet. První žolík mi rozzářil oči víc než dítěti vánoční stromeček.

Sbírání a měnění karet se pro mě stalo závislostí. Monitor mám olepený lístečky se symboly karet, které nutně potřebuji, u počítače se hromadí papírky s kombinacemi výměn a za žolíka bych upsala duši ďáblu.

Rodina mě násilím rve od počítače, protože nejsem schopná strategickou pozici opustit, dokud nevyměním vše potřebné. Dokonce jsem byla přistižena při samomluvě. S rukama ve dřezu a skelným pohledem jsem prý mumlala: „7 listová, 7 listová, kde ji kurňa seženu?“

Už dlouho mi nestačí k výměně karet diskuse Karty. Měním, sháním a loudím i pomocí mailu, mobilu a ICQ. Došlo to tak daleko, že při hraní žolíků jsem se snažila nasbírat všechny karty v jedné barvě. Nestihla jsem vyložit, sousedka zavřela z ruky a mě to stálo 2,80 Kč.

Aby toho nebylo málo, v pátek večer nešel proud. Podle informací na poruchách měla oprava trvat dlouho. To, že neuvařím, nevyperu, nevyžehlím, poteče lednice, zkazí se zásoby v mrazáku, mi vůbec nenapadlo. Za to mě znervóznil fakt, že nebudu mít jak sesbírat karty. V noci jsem se převalovala, spát jsem nemohla. Osm karet a možná i nějaký ten čolíček v háji. Trpěla jsem snad víc než při bolesti zubů.

Ráno jsem se jako zloděj vyplížila z domu a v pět hodin jela vlakem do města. Moje cesta vedla k veřejnému netu. Tam jsem datlovala do dotykového displeje ve snaze dostat se na Šťastné ženy. Marně. Jediné, co fungovalo, byly stránky města.

Stála jsem sama na vylidněném náměstí, kde opravdu nebyl ani jediný holub, natož člověk, a lámala si hlavu, kde sebrat karty. V mlžném oparu se do mě pomalu dávala zima, když vtom mi zazvonil mobil. Volala kamarádka, že zapnuli proud. Paráááda! Problém nastal vzápětí. O víkendu prostě vlaky nejedou, alespoň ne k nám. A tak jsem sobotní dopoledne strávila na vlakovém nádraží s mobilem u ucha a dirigovala kamarádku sedící u počítače u mě doma, jaké má sebrat karty.

Po příjezdu domů mě rodina zasypala salvou výčitek a slibů brzkého vyšetření u MUDr. Chocholouška. Následovala tichá domácnost, kdy se mnou nemluvila ani klika u dveří.

„Co je na tom zlého, že soutěžím? Že mě to baví? Že bych chtěla třeba něco vyhrát? Můžu za to, že jsou Karty?“ snažila jsem se drahé polovičce vysvětlit své chování, dle vlastního názoru normální.

„Ty jsi cvok! Ale za tohle poděkuj tý svý Meryl!“ zavrčel.

A tak tedy: „Meryl, pěkně děkuju.“