Strašidelná soutěž pokračuje, zapojte se i vy
I dnes si můžete přečíst strašidelné soutěžní příspěvky našich čtenářek. V anketě v pravé liště magazínu pak můžete dát svůj hlas příběhu, který vás nejvíce zaujal.
A aby to vám, které jste svůj příběh neposlaly včas, nebylo líto, můžete se zapojit i přímo pod tímto článkem. Kdy jste se ve svém životě nejvíce bály, až vám stydla krev v žilách? Zažily jste někdy opravdu hrůzostrašnou chvíli, ze které jste se nemohly dlouho vzpamatovat?
Pište své příspěvky do diskuse pod tento článek, jedna z vás vyhraje pěkný dárek.
Pěkný pátek a celý víkend všem přeje
30.10.2009 Rubrika: Fórum dnešní | Komentářů 11 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Strašidelná soutěž pokračuje, zapojte se i vy
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.bertice: Asi to byla náhoda, ale zní to hrůzostrašně.
Dušičky……
Miluji podzim, barevné fábory tančící ve větru, rozevláté pláště žen a dívek a hejna neposedných draků na nebi za městem….
Dobře vím, že podzimní čas s sebou přináší i svátek zemřelých.Každoročně s manželem objíždíme hroby našich blízkých s věnečky a kyticemi.Tak tomu bylo i před 5 lety.Vzali jsme s sebou i vědro, hadříky,smetáček a lopatku.Na hřbitově ještě nebylo moc lidí, jeli jsme raději pár dní předem.
Vybalili jsme z tašky věci na čistění.Já zůstala u hrobu a manžel šel na opačný konec hřbitova pro vodu.Dala jsem se do zametání listí z poklopu.Slunce pomalu zapadalo , jen poslední paprsky zlatily kříž na kapličce naproti.
„Paní, chcete pomoct?“, slyšela jsem najednou za sebou .Přiznám se, že jsem se lekla.Tenký hlásek patřil asi šestileté dívence a i když nebylo moc teplo, já sama byla v bundě, děvče mělo na sobě letní tričko a sukýnku po zem.Vypadala jako z krajkové záclony.Byla bleďoučká, jen velké modré oči zářily z úzké tváře.
Ne, ne, to není práce pro malé holčičky, to zvládnu sama.A ty se nebojíš hrát si na hřbitově?-zeptala jsem se jí.
Ale kdepak, jsem tu denně- švitořila a poskakovala kolem hrobů jako by se ani nedotýkala země.
Přišlo mi divné, že se děvče objevilo samo na hřbitově a že jí nikdo nehledal.
Porozhlídla jsem se, kde je manžel a uviděla jsem jej kousek od kapličky.Najednou se dívenka usmála a se slovy-Tak se mějte paní, já zas někdy přijdu „ odtančila“ do další uličky mezi hroby.
„Prosím tě, kde tolik vězíš?- zeptala jsem se muže.Viděl jsi jí? A koho, prosím tě?- odpověděl nabručeně.No, tu malou holku v bílé sukni!
Zaťukal si na čelo a začal cídit hrob.Při úklidu jsem zapomněla na malou návštěvnici,ale když jsme odcházeli, viděla jsem u nedaleké ubytovny sedět skupinku lidí.Zeptala jsem se, zda tam někdo nepostrádá malou blonďatou holčičku.Všichni kroutili hlavami, jen nejstarší žena říká:No, bydleli tu na čas mladí lidé s dcerkou.Bylo to před 3 lety.Oba dost pili a malá si většinou hrála sama u hřbitova.Jednou jí nemohli najít, zapojili se i sousedé.Našli jí až na druhý den v kontejneru se starými věnci zabalenou do krajkové záclony!Vraha dopadli do měsíce.
V té chvíli by se ve mně krve nedořezal!Možná to byla holčička z nedalekých domků,ale co když̷
Sofffie:
Tak když mě umřel otec, který byl dva roky ležák a svoji zlost z toho, že nemůže si bybíjel na mě, trvalo mi hodně dlouho než jsem se ho "zbavila". Po jeho smrti jsem pořád při každém bouchnutí vyskočila a běžela k němu až teprve někdo z rodiny mi řekl - "neblbni, když už děda není kam letíš"? Nemohla jsem vůbec spát a byla závislá na hypnotikách. představa, že to bude napořád mě donutila s tím něco dělat. Náhodou jsem se o tom zmínila před jednou známou, která měla masážní praxi. Řekla mi aˇk ní přijdu, že sice s tímto nemá konkrétně zkušenost, ale udělá co bude moci. Uvařila čaj, povídaly jsme si a potom mě uvedla asi do částečné hypnozy. Dávala mi různé otázky a chtěla abych na ně odpovídala jako si myslím, že by odpovídal otec. Po nějaké době jsem se normálně vzpamatovala a ona mi řekla, že tím jak na mě byl otec zlý, že jsem mu ještě neodpustila a tímto aktem, že jsme tak učinily. Prý jsem ho měla jak se říká, pořád za krkem a čekal až mu odpustím. Neveřím na tyto věci, jsem čistě materialista, ale po tomto zážitku jsem začala spát bez hypnotik. Asi něco v našem podvědomí bude, co si člověk vůbec nepřipustí.
Já mívám dost živé sny a z jednoho takového jsem se probudila přímo ochromená hrůzou, kdy jsem měla pocit, že se nade mnou něco vznáší a chce mě zvednout. Nemohla jsem se pohnout a měla jsem neodbytné tušení, že v příštích vteřinách umřu. Strašný!
Co se týče smrtelného leknutí, ze kterého se člověk nikdy nevzpamatuje - jednou mi hlídala synka (tehdy 3 roky) moje matka (tehdy 60), která bydlí v paneláku ve třetím patře. Já jsem přišla do kuchyně v okamžiku, kdy zcela nehlídaný synek stál na židli u dokořán otevřeného okna a vší silou se opíral oběma ručičkama o chatrnou síť proti mouchám. Počítám, že chybělo asi pět vteřin do jeho vypadnutí a roztříštění o chodník. Ten děs mě nepřestane pronásledovat asi nikdy. Ve vztahu k mojí mamce to byl asi poslední hřebík do rakve - ať si nesu z minulosti cokoliv (a je toho dost), to bych ještě překousla, ale tohle jí nikdy neodpustím...
Co mi bylo platné,že toho manžel(v té době teprve budoucí) litoval,když vzácně na to přijde řeč,tak připouští,že kdyby věděl,co se bude dít,tak by to byl nedělal...Nic nejde vzít zpátky...
Almega - 30.10.2009 9:36 - teda, mám ráda srandičky,ale tohle už hraničí s ohrožením života. Možná bych ho v té hrůze byla schopná i zabít. Člověk, když má pocit,že mu jde o život, dostane neuvěřitelnou sílu.
Mojí tetě chytila cirgulárka rukáv a jelikož byl podzim měla na sobě několik vrstev oblečení, urvala všechny ty rukávy a zachránila si tak ruku možná i život.
Almega: tak za to už bych byla fakt vdova , to jsou blbý nápady
Jeden rok jsme bydleli v ateliéru jednoho malíře.Museli jsme nejdřív vejít do průjezdu,z něj vedly dveře do temné chodby se schránkami a dalšími dveřmi do sklepa a na domovní schodiště.Chodba byla většinou temná,protože někdo vždy ukradl žárovku.My jsme museli ještě vyjít několik schodů ke dveřím na vnější schody,které už vedly ke dveřím aťasu.Jednou jsem se vracela sama už v pozdním večeru domů,bála jsem se už předem vejít do té chodby,vždycky jsem jí co nejrychleji proběhla...Najednou mě ze tmy nějaké ruce popadly za krk a začaly mě škrtit.....Netušila jsem ,že umím tak silně řvát,snažila jsem se vyrvat ze sevření....vůbec jsem ze začátku neslyšela manželova slova"tiše,to jsem já,neřvi!!!Byl to jeho hloupý žertík,počíhal si tam na mě...Já jsem dostala záchvat pláče,úplně jsem se rozklepala a nemohla jsem se hodně dlouho uklidnit,byla to taková hrůza,že ještě dnes na to ani nechci vzpomínat....
V životě jsem se bála mockrát, ale nejvíc v souvislosti s dětmi.
Dcera (tenkrát asi 7 let) šla vyprovodit kamarádku, jen na konec ulice a protože už byla tma a holky nechtěly můj doprovod, čekala jsem před domem. Jenže když jsem se nedočkala ani za půl hodiny, vydala jsem se za dcerou.Jenže ona nikde, kamarádka už byla doma a po mojí holčičce se slehla zem.Popadla mě taková hrůza, že ji někdo unesl,čapla jsem kolo a objížděla okolní ulice.Dceru jsem nenašla a tak jsem letěla domů,volat policii. Vpadla jsem k rodičům, vyděšená k smrti a ona tam seděla a klábosila s babičkou. Zatím co já jsem čekala na jedné straně baráku, ona na druhé straně vlezla domů oknem.
Málem jsem omlela, ale tu úlevu cítím ještě dnes.
jely jsme s holkama na maturitní večírek. Stály jsme na peronu a najednou se po nás začal natahovat nějaký ožrala, najednou ztratil rovnováhu a spadl pod vlak. Praštil se do hlavy o železné stupátko. Vlak naštěstí zrovna stál tak až na rozbitou hlavu se mu nic nestalo. Ještě dneska si pamatuju ten zvuk jak to zadunělo. Byly jsme všechny v šoku a večírek si moc neužily