Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Když jsem byla malá, Velikonoce jsem samozřejmě slavila se vší parádou. Domácí vajíčka se chystala do barvy a my s maminkou jsme běhaly po trávníku a sháněly neobvyklé rostlinky, které by se daly přes punčošku na vajíčko obtisknout. Našly jsme samozřejmě maximálně nějaké ty lístečky, popřípadě první sněženky či fialky. Pak rychle vajíčka do ošatky a brzy zrána už očekávání prvních koledníků a jejich zajíkavých básniček.

Natěšená byla nejvíc maminka. Celá se čepýřila a těšila se z toho, jak vajíčka rychle ubývají. Já byla nadšená podstatně méně. Na švihání pomlázek jsem teda vážně nic romantického neshledávala. A na koktavých říkačkách, do kterých maminka koledníky nutila, už vůbec ne.

Popravdě řečeno jsem Velikonoce považovala za pořádný "vopruz", a kdyby nebylo volno ve škole, nebylo by se bývalo podle mého názoru na co těšit.

A tak vlastně nejradši vzpomínám na ten rok, kdy mě právě na Velikonoce pokousal pes a já všemu tomu cirkusu nejenomže utekla, ale dokonce jsem byla i litovaná a zahrnovaná vší pozorností.

Maminka totiž dospěla k rozhodnutí, že tyhle Velikonoce budou ty nejlepší, protože ze mě už vyrostla pubescentní slečna a tak na mě jistě přijdou potencionální nápadníci, před kterými bychom se měli blýsknout.

A tak prý že ještě těsně před svátky vymalujeme. Vystěhovali jsme nábytek, oškrábali zdi a pak si tatínek vzpomněl, že potřebuje sádru. Sádra doma nebyla.

No co teď tak narychlo? Tenkrát ještě nestál supermarket na každém rohu i nerohu. V sobotu a v neděli bylo všude zavřeno. Vítat koledníky v rozstěhovaném domě, to by tedy moje maminka vážně nepřežila, a tak hybaj, poslala mě k sousedům. Však oni jistě pytlík sádry mají.

Radostně jsem odcupitala a za chvíli už zvonila u sousedů. Za plotem pobíhal a vesele štěkal pes a ve dveřích se objevila sousedka s děckem v náručí. Jasně že sádru mají, smála se a za chvilku už stála u vrat i s pytlíkem v ruce. Vztáhla jsem po něm ruku a vtom se to stalo. Vlčák se v nestřežené chvíli vymrštil a zavěsil se plnou vahou na mou ruku. Ječela jsem jako siréna, sousedka taky a pes držel a držel. Odtrhnout z mé pravačky ho musela až mužská síla, ale i tak mi na ruce zůstal zřetelný otisk psích zubů a ruka podivně zmodrala. Rodiče mě tedy radši odvezli na pohotovost, kde mi ránu ošetřili a převázali. Na převaz jsem potom jezdila každý den, tedy i na slavné velikonoční pondělí.

Neslyšela jsem onoho roku jedinou básničku, nepřivítala jediného koledníka a pomlázkou dostala decentně jenom od taťky. A víte, že mě to vůbec nemrzelo?

Vlastně to byly super Velikonoce.

Chystáte se na Velikonoce? Napište nám, jak je prožíváte, jak vzpomínáte na ty, které jste prožili v dobách svého dětství. Tři z vás vyhrají pěkný dárek

Čtenářská velikonoční soutěž