Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jak jsem už psala, týden před vánočními prázdninami mi ochořelo potomstvo, mladší měla angínu a starší jakousi střevně-žaludeční příhodu, kterou lékař po telefonu diagnostikoval jako možná salmonelu. Do toho přešla nad Dánskem sněhová bouře a ve čtvrtek 17. ráno jsem zlikvidovala předek auta. Kdyby to aspoň bylo moje auto, ale to by byl život moc jednoduchý. Ne ne, byla to tchánova Corsa. Těch několik hodin ve sněhu, v promočených botách a bundě zaktivovalo těch pár víro- bacilů, které jsem stačila odchytit od dětí a já zbytek týdne strávila v posteli s panadolem a horkým čajem. Ne že by mi to nějak výrazně pomohlo, ale jakz takž mě to zprovoznilo.

V pondělí 21. ještě pořád s bolestí v krku, ale teplotou v lidských mezích, jsem dorazila do práce díky kolegovi, který se ujal role taxikáře. Ač mé bydliště dělí od zaměstnavatele pouhých 42 km, hromadné dopravě tato vzdálenost trvá neuvěřitelné 2,5 hodiny. V pondělí v noci nás poctila návštěvou tchýně a její 4 pejsci. Vzhledem k frekvenci jejích návštěv zhruba tak na hodinu jednou za dva roky byla její přítomnost na naších schodech zajímavou událostí. Navíc v půl jedenácté večer, to tu ještě nebylo.  Zkrátím to, tchýně se naštvala na svého manžela (mého tchána číslo 2) a chce se rozvádět. Doma sbalila, co jí přišlo pod ruku, včetně psů, vyprázdnila mrazák, ledničku a bar, všechno nacpala do auta a přijela k nám. Zajímavá pomsta – sbalit všechny potraviny a vypařit se. Ustlala jsem jí na matraci v obýváku na zemi, nacpala se panadolem a šla spát.

V úterý jsem jela do práce se známou, která mě ovšem cestou domů vysadila už ve městě, těch zbylých 10 km dojedu autobusem. Domů jsem dorazila kolem 18. hodiny, těch 10 km mi trvalo hodinu a padesát minut a opět jsem si přihnojila moje nachlazení, nebo co to bylo. Ať žije sníh a hromadná doprava. Mezitím si tchýně hrála na generála a děti mě po letech nadšené vítaly, ať babičku laskavě zkrotím dřív, než ji společnými silami zaškrtí. Sakra, co se to tu děje, dcery se běžně vraždí navzájem, ale že by spojily síly k společnému útoku, to bylo naposledy snad někdy ve školce.

Co se děje, jsem pochopila hned ve středu ráno, když se k bolení v krku a teplotě přidal velice prapodivný pocit kolem žaludku. Jak tchýně prohlásila, je nenáročná a stravuje se pouze vařenými vejci (ta jediná jsem měla), makrelami v tomatě, mandarinkami a kafem. Navíc jsem koupila špatné mléko na tradiční rýžovou kaši, neměla jsem doma vanilkový lusk, půl kila mandlí bylo naprosto nedostatečné množství pro 5 osob, Jo a ještě jsem koupila špatnou značku červeného zelí a brambory ve skle. Prostě po mně chtěla 23. odpoledne, abych jela do města nakoupit. Naprostá sebevražda! Musím se přiznat, že se ve mně probudil bojový duch a při sepisování, co všechno mám koupit, jsem tchýni barvitě popsala můj povedený žertík s Corsou.  

Nakonec tchýně vyrazila do města se mnou, přece takovému kazisvětovi nesvěří svoje auto. Žaludek se mi celý den pohyboval v neznámých vodách a večer jsem pochopila, co znamená, když člověk neví, kterou část těla má vrazit do záchodu dřív. Tchýně mé běhy na onu místnost považovala za zpestření předvánoční pohody, stačila 2x vyluxovat a vytřít celý barák, připravit kachnu a vepřové na druhý den (kvůli nedostatku místa v ledničce mi to nacpala do kufru auta, při venkovní teplotě bod bodem mrazu to bylo logické řešení, zda praktické, nebudu radši posuzovat), snažila se převychovat dcery, povečeřela makrely obložené vajíčky natvrdo a mně se dělalo špatné při pohledu na reklamy s jídlem v televizi. Kolem osmé večer to holky vzdaly, vytáhly flašku a snažily se babičku opít.

Na Štědrý den ráno tchýně opět uklízela. Ať si dělá, co chce, hlavně ať do toho netahá mě. Holky vyklidily pole a zbaběle zdrhly na půl dne ke kámoškám. Den jsem napůl prospala, napůl prozvracela a tchýně, cítíc se užitečně, kralovala v kuchyni. Povečeřela jsem vařený brambor a zapila ho colou.

25. ráno se karta otočila a tchýně se probudila s bolestí v krku. Ne že by jí to polidštilo, ale velice to snížilo hladinu její aktivity. Vydržela ležet na gauči 4 dny, mezitím jsme si s manželem vyměnili zážitky na záchodě – zatímco mně se žaludek a střeva zklidňovala, jemu začínala nabírat na rychlosti. V úterý 29. nás tchýně opustila. Prý se radši bude léčit doma ve své ložnici a navíc ji přepadla myšlenka, že by eventuelně mohla nakazit i tchána. Nám se zažívání navrátilo do běžných norem, ale zato nás oba dva přepadla pořádná chřipka, takže jsme se na Silvestra předháněli, kdo víckrát kýchne a zakašle.

Udělali jsme si k večeři dietní roastbeef s bramborem, večer proleželi na sedačce před televizi, o půlnoci si připili coca colou a šli spát. Podle stavu svého krku soudím, že bych měla navštíví lékaře, asi to přece jenom nebude chřipka, u té se obvykle nevyskytují bílé fleky na mandlích. A manžel začal nový rok na pohotovosti - nemůže chodit, bolí ho všechny klouby a kolena vůbec neohne. Lékařka konstatovala infekci v obou kolenních kloubech, naordinovala mu hned dva druhy antibiotik, za která jsem v lékárně vyplázla pouhých 360 korun.

Ale život se musí brát pozitivně, poprvé v životě jsem přes svátky nepřibrala, ale naopak pár kilo shodila.