Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Milé čtenářky, šťastné ženy,

konečně se mi po měsíci dostaly do rukou poslední fotky z našeho veselého, slunečného svatebního dne 16. září 2006. Tak se zpožděním a omluvou je až teď zasílám Merylce a tedy i vám. Určitě se rády mrknete ;o). Ještě jednou ze srdce děkuji všem, které nám poslaly přání.

Před časem jsem potkala mužského, s kterým je pro mne teď konečně svět opravdu barevný a voňavý, dobře se mi usíná a dobře vstává, on se stále směje, výborně a rád tančí, umí skvěle vařit, má moc rád svou práci, která je mu i koníčkem. Nevadí mu , když mám tepláky a drdol, a nejraději je, když nemám nalíčené ani oči, ani rty, protože nerad dává polibek na rtěnku a ví, že by mi stejně tekly slzy smíchy a řasenku si rozmažu. Řehtá se mým vejšplechtům a já těm jeho, má fajn tátu, jehož je věrnou kopií, oba jsou veselá kopa, má výborné přátele, pro které je radost připravovat grilovačku, ale i radost je vidět při pomoci na pracech kolem naší mechové chaloupky, ve které bydlíme.

Poprvé jsem poznala, jaké to je, když vás chlap bere jako normální babu, takovou, jaká jste. Když vás nesekýruje a nedeptá. Každý den s ním uteče jak bublavá rozpustilá voda, plná chechtavých žabek a tlusťoučkých ryb. Splnil mi ty nejobyčejnější sny a touhy: mít domeček a zahradu, dovádivého psa a rozmazleného kocoura, na okně kytičky a v krbu praskající dříví, hrníčky s cibulákem, kuchyňku, která je srdcem domu, a ložničku v podkroví, doma klid a pohodu... Ale hlavně mít opravdovou rodinu. To jsem nikdy nepoznala a moc jsem si to přála zažít.

Rozhodli jsme se letos vzít, v únoru k nám přiletí čáp a moc se na to těšíme.

Naše svatba byla veselá, byl to opravdu den nás dvou a našich nejbližších přátel, svědků svatebního obřadu. Oba svědci i manžel vyhověli mému přání, aby měli velmi ležérní oděv bez kravaty, motýlka a s košilemi "ven". Svědci chtěli dělat naše osobní bodygurady a vyzbrojili se tedy slunečními brýlemi, aby vypadali patřičně profesionálně. Obřadu byli přítomni naši nejbližší a přátelé a všichni respektovali, že ihned odjedeme jen ve čtyřech na oběd a pak si užijeme noc v krásných Karlových Varech.

Naplánováno bylo vše dobře, ale pak přišel den D a malé tradiční katastrofy. Manžel měl doma oblek i košili a viděla jsem ho v tom na fotkách z maturitního plesu jeho sestry, tam mu oblek padnul a on mne ujišťoval, že mu padne i teď. Tak jsem oblek vyčistila, košili vybělila dočista do čista, nachystala své šaty a serepetičky do vlasů a mohli jsme se obléct, počkat na svědky a pak hurá do Lokte na obřad ve 13:00.

V devět ráno však přiběhl manželův svědek, že jeho rodiče na svatbu zapomněli a naplánovali pokládání podlahy. Už mají rozdělané lepidlo, honem honem, pomoc pomoc... Tak manžel vlítl do montérek a běželi tam oba pomoci, v deset jim manžel utekl pro kytici a slíbil, že v jedenáct je doma, hodí na sebe věci a už bude vše OK.

Byl doma v jedenáct, hodil na sebe věci, ale ty z něj spadly!!! Zhubnul a sako i kalhoty mu opravdu byly hrozně velké! Málem mne kleplo, na jeho řeči "Toho si nikdo nevšimne..." jsem hodila zelenožlutý ksicht a vyhnala ho k rodičům, ať si půjčí oblek od tatínka. Za chvíli přiletěl s několika obleky, všechny pamatovaly leccos a možná i Elvise Presleyho za mlada. Nakonec jsme jeden vybrali, hurá do něj a v půl dvanácté se nám rozdrnčely telefony... Můj svědek se na cestě z Brna zdržel a manželův svědek přišel o kalhoty díky svému hravému pejskovi. Svatba za chvíli, jeden svědek bez kalhot a druhý někde v čudu.

Nakonec oba dorazili před tři čtvrtě na jednu, popadli jsme občanky, prstýnky, klukům jsem na saka připíchla miniaturky svatební kytice a hurá na radnici. Tam z nás všech spadl spěch, rozezněla se píseň Sailing od Roda Stewarta a manžel nemohl uvěřit očím, kde se tam vzali jeho rodiče, moje máti, plno známých a přátel. Myslel do poslední chvíle, že se bereme jen ve čtyřech, ale já jsem tajně pozvala všechny, které máme rádi. 

Oddával nás můj kamarád, pan senátor Jan Hadrava a hned zkraje jsme se tam rozesmáli, neboť obřadně pozdravil přítomné, pana ženicha, slečnu nevěstu a pak mi řekl ještě - děsně nenápadně - "Čau, Kačí!" a mrknul očkem.

Po obřadu jsme všem poděkovali, hupsli do auta a po dobrém obědě jsme se jeli domů převléct do civilu a na celou noc jsme se jeli bavit tím, co máme rádi, hráli jsme bowling, kulečník, tancovali jsme, řehtali jsme se až do rána.

Posledního září jsme uspořádali ještě posezení už s koláčky a mňamkami v milé hospůdce pro všechny kamarády bez formálnosti a bez stresu svatebního dne a bylo nám všem fajn.

Tak jsem tedy konečně opravdu a prachobyčejně šťastná.


Vaše

Baronka

Milá Baronko, za celou redakci magazínu Ti přeji všechno nejlepší! Meryl