Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Skupina čtenářek zde na magazínu se rozhodla občas přispět nějakým článkem k diskusi. Já jim za tuto iniciativu moc děkuji a věřím, že se zde budete vzájemně dobře bavit. Jako první poslala svůj příběh čtenářka PEEG. Děkuji a ráda a zveřejňuji.

Milé Šťastné ženy,

v rámci programu, "pomozme si samy", se i já zapojuji do výroby článků. Nejsem žádný spisovatel, a tak prosím o vaši shovívavost. Možná to není ten správný námět na diskuzi, ale nic jiného mě nenapadlo.

Malování. Barevné knedlíky a konec jedné lásky.

Jaro se vehementně hlásí o svá práva, sluníčko, pokud svítí, krásně hřeje a blíží se Velikonoce, stejně jako tenkrát a tak jsem si vzpomněla na jednu svou jarní příhodu.

Je to už víc jak třicet let, blížily se Velikonoce a moje přepečlivá matka rozhodla, že se bude malovat. Kromě ní z toho nebyl nadšen nikdo, ale taky nebyl nikdo, kdo by se odvážil protestovat. Jelikož jak Vánoce, tak Velikonoce byly pro naši maminku pokyn k zahájení uklízecích manévrů, věděli jsme, že nás grunting stejně nemine a že je úplně jedno, jestli se u toho zároveň vymaluje, všechno samozřejmě ve vlastní režii.

V sobotu jsme se ségrou byly vyhnány z postele za ranního kuropění, podle nás za hluboké noci, neustále popoháněny nervózní matkou jsme se sotva stačil umýt a obléknout. Bez snídaně jsme začaly sestěhovávat a přikrývat nábytek. Otec se zbaběle vypařil, řkouc, že jde míchat barvy. Cca po dvou hodinách úmorné práce, do které se chtě nechtě otec nakonec musel zapojit, neboť matka zavelela:"Skoč pro tátu do garáže!" byl byt připraven na malíře.

Je pravda, že to mohla být chvíle na snídani, ale nebylo nám dopřáno, protože jako první se musí vymalovat kuchyň, aby se mohlo uvařit. Naštěstí to byla tak malá místnost, že to šlo raz dva a my se konečně mohly najíst.

Nebudu zdlouhavě popisovat, jak otec nechtěně polil část podlahy namíchanou barvou, čímž pádem mu nezbylo na jednu stěnu, takže už netrefil stejný odstín, což nakonec vypadalo jako záměr a ne špatný.Jak já nezakryla mísu s těstem na chlupaté knedlíky a při druhém, bledě modrém nátěru kuchyně, se taťkovi podařilo vydatně nacákat i do té mísy, takže knedlíky se jevily mírně do zelena. Je pravda, že jsem tu nacákanou barvu z těsta vybrala a otcem ujištěna, že není jedovatá, knedle uvařila a utěšovala se myšlenkou, že zelená barva bude nejspíš tím, že to těsto nebylo přikryté takže brambory ztmavly. Vynadáno jsem od máti dostala stejně a to chudinka ani nevěděla o té barvě, no nevěděla o ni ještě spoustu let.

No prostě byl to záhul. Když se práce blížily ke konci a mohl se začít nábytek rozstěhovávat, zazvonil zvonek a za dveřmi stál tenkrát můj vyvolený. No hurá pomůže nám se stěhováním. Jenže ten blbec si nechal udělat kafe, pohodlně se usadil mezi kupou nábytku a jal se s námi bodře diskutovat. Vypil kafe, sežral koláč a poroučel se domů. A bylo po lásce! Ještě spousty roků mi při každém malování mamka říkala: "A nezapomeň říct Jardovi, že malujeme, ať se zastaví na kafe!" :o)))