Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Tak když trapas, tak pěkně starý, přímo historický. V roce 1964 jsem pracovala v Táboře v Ditě, což bylo družstvo invalidů. Nevadilo mi to a navíc jen tam mě vzali na zkrácený úvazek. Náplň mé práce byla taková holka pro všechno. Byla jsem účetní, prodavačka, dělnice a také jsem měla zodpovědnost za dva mentálně postižené kluky. První toho příliš nenamluvil, a když už něco řekl, tak jen: „Mohy honim, mohy honim.“ Což bylo v překladu mouchy honím, a opravdu je honil. A bylo mu jedno, že tam vůbec žádné nebyly. Ten druhý byl jeho pravý opak – co nevěděl, to neřekl. Prostě taková slepičí prdelka. Jmenoval se Bohoušek a denně chodil naproti do táborské polikliniky s různými nemocemi, které si vymýšlel, na pohotovost. Sestřička už ho znala, tak mu vždycky podstrčila vitamin C a on spokojeně odcházel. Jednou jsme si s paní, která tam šila rolety, vyprávěly o porodu. Bohouš měl uši jak radary a hltal každé naše slovo. Já se pak nešťastnou náhodou řízla a musela jsem také na pohotovost. Jako na potvoru tam nebyla chápající sestřička, která znala Bohouška, ale úplně jiné osazenstvo. Zatímco mi ošetřovali ruku, přiřítil se tam Bohoušek s tím, že má porodní stahy. Doktor i sestra na něj zmateně koukali a nechápali, co se děje...

A teď k těm mým trapasům. Vyráběli jsme suvenýry: pavézy, na ně sudlice a cep a nápis „Pravda vítězí“. Na obou stranách pavézy bylo volno. Tam se malovaly různé ornamenty tak, aby to ladilo. V antikvariátu jsem objevila nádhernou znakovou knížku, pranic netušíc, že jde o japonsky psanou erotickou knížku, jsem pavézy zdobila líbivými písmenky. A jak už to bývá, byla tehdy v Táboře delegace z Japonska, kterou ve výloze tuze upoutal nápis, jemuž velmi dobře rozuměli. Jen nechápali, kde k němu přišel bratr Žižka.

Další, ale vlídný trapas, byl s obrazy, které se v tom našem podniku také rámovaly. Měli jsme se všichni stěhovat do nového prostředí, proto jsem měla nachystané obrazy, které půjdou s námi. A přišel starý pán. Kolega mu říkal mistře, ale jelikož tak říkal každému, nebrala jsem to nijak vážně a nepovažovala to za důležité. Pán byl velmi zvědavý, co že tam máme pěkného. Měli jsme tam toho opravdu dost. Třeba obrazy od pekaře a jeho syna z Mladé Vožice. Oba dva malovali moc hezky a syn šel i do detailu. Nechal si narůst dlouhé vlasy a vousy a na svůj autoportrét, vyvedený v modré barvě, ty vlasy a vousy nalepil, další namaloval celý obraz zdobičkou na dorty a u jiného obrazu jsme zase museli obdivovat mistra rámaře, že věděl nebo spíše dobře odhadl, kam přijde háček. A starý pán, když si vše důkladně a pozorně prohlédl, se zeptal na jeden obraz, jak prý se mi líbí. Po pravdě jsem řekla že není zrovna podle mého gusta a že se mi vlastně nelíbí vůbec. Ten milý starý pán byl jeho autorem, Jan Slavíček... Toužila jsem se propadnout do země.

Babou

Pište nám i vy na vyhlášená témata tohoto týdne, ať se vespolek pěkně pobavíme a zasmějeme.

Ten (ta) má ale vyřídilku – veselé a trefné hlášky

Největší trapas mého života  

Tři autorky budou odměněny pěkným dárkem.

pisetesami@stastnezeny.cz