Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Ve svých necelých třiceti letech mě potkalo to, co se bohužel často stává i jiným vdaným ženám. Po osmi letech manželství si manžel našel novou lásku a náš společný domov opustil. Zůstala jsem sama se svým synem, kterému jsem se snažila svou péčí nahradit i chybějícího otce. Docela se mi to dařilo.

Za pár let jsem ale začala přicházet na to, že v rodině přece jen někdo chybí. Možnost seznámení jsem měla mizernou, bydlela jsem na malé vesnici, navíc bez vlastního dopravního prostředku. Jedinou možností se tedy stal internet, který se už dostal v té době i k nám, do odlehlé vesnice. Samozřejmě, že byl okupovaný spíš synem, ale byly chvilky, kdy i já jsem mohla tuto vrcholnou vymoženost techniky využít.

Po několikadenním brouzdání jsem narazila i na seznamku. Sama vložit inzerát jsem se neodvážlila, proto jsem si pročítala jen ty, které už byly vydané. Několik dní jsem jen tak četla a asi za dva týdny jsem se odvážila odepsat. Vyhlídla jsem si stručně napsaný inzerát, který sice moc o jeho pisateli nevypovídal, přesto mi připadal daleko vhodnější, než ty, ve kterých byla pomalu vyčíslená hodnota majetku, požadavek na blondýnu se čtyřkama, nebo počet kilometrů denně našlapaných na kole.

Ten můj, který jsem si vybrala, tedy nic nenabízel, ani nepožadoval. A to mi v tu dobu tak nějak vyhovovalo. Postupně jsme si začali posílat maily, které nebyly nějak důvěrné. Aspoň tedy ne z mé strany. A ani protějšek nebyl moc sdílný. Občas mi napsal, že je na tenisovém kurtu, nebo že byl na houbách v lese, který má kousek od domu. Načež jsem z toho usoudila, že je sportovec, který má romantickou chaloupku u lesa. Přiznám se, že i to mě docela lákalo a začínala jsem být čím dál víc zvědavá.

Pomalu jsme začali plánovat setkání. Na svoje první rande jsem se pečlivě připravovala. Dokonce jsem si koupila i nový kostým, abych se líbila. V mailu jsme si slíbili rozhovor po telefonu, abychom si upřesnili místo a okolnosti našeho setkání. V telefonu mi začal připadat nějaký divný. Dorazil mě tím, že jako poznávací znamení bude v jeho autě viset pokémon a oblečený bude v šusťákové soupravě. Dost mě to zarazilo, přece jen jezdit na rande v teplákách mi nepřipadalo nějak originální, ale co, nakonec jsem se setkáním souhlasila.

Setkání bylo a bude do konce mého života pro mě nezapomenutelné. Nápadník přijel v oprýskané škodovce s blatníkem přilepeným izolepou. Pokémona jsem po tom prvním šoku ani nevnímala. Z auta vylezlo něco ušmudlaného, s mastnými vlasy a s jedním zubem v celé puse. To zděšení! Já byla v koncích a najednou jsem nevěděla, co mám udělat. Nejradši ze všeho bych utekla. Ale vtom už se ke mně nápadník řítil s úmyslem vlepit mi hubana. Zdrhnout jsem nestačila.

Vlezli jsme tedy do hospody, která byla hned naproti. Jak myslíte, že mi asi bylo? Chtělo se mi příšerně brečet, ale na druhou stranu mi bylo hloupé odejít, když kvůli mně vážil asi 60 km dlouhou cestu. A tak jsem se o něm dozvěděla, že je nezaměstnaný, bydlí v nějakém přístřešku u kravína, auto mu půjčil kamarád, který bydlí vedle. V tom šoku jsem se zapomněla zeptat, jestli u stejného kravína, nebo kousek dál u býkárny. Na tenisové kurty, respektive vedle nich, chodí občas pracovat, když potřebují posekat trávu. A inzerát mu podal příbuzný, který pracuje na poště a který i maily za něj psal. A taky mě hned začal zvát, ať přijedu, že si s kamarádem koupili sud (pravděpodobně piva) a že mě tedy bude čekat i s tím sudem (a pravděpodobně i s kamarádem).

Vysvobozením pro mě byl zvuk telefonu, kdy mi volala nic netušící kamarádka jen tak z dlouhé chvíle. Ta si v ten moment musela myslet, že mi hrabe. Začala jsem blábolit, že hned jdu, ať pět minut počkají, já jsem už na cestě a pospíchám domů. Nechápající kamarádka na mě z druhé strany telefonu volala: "Co ti přeskočilo? Kam jdeš? Vždyť já jsem v Praze, nikam nechoď!" A já ji čím dál tím horlivěji přesvědčovala, ať počká, že se nezdržím.

Nápadník, který neprokouknul moji lest, mi začal nabízet, že mě tedy domů odveze, když už musím. Vždyť je tady vozem! Zdvořile jsem odmítla s tím, že to mám jen kousek, tak pět minut chůze. Ani mě nenapadlo říct mu, že musím domů cupitat v lodičkách, které mě navíc tlačily, sedm kilometrů....

Asi rok jsem si dala s inzeráty pokoj. V jedné slabé chvilce jsem zase začala pokoušet osud a odepsala jsem na další. A dnes jsme spolu už šest let...