Reklama: Moderní tapety na zeď a povlečeníModerní vliesové tapety IMPOL TRADE 

Drsná tělocvikářka

Drsná tělocvikářka

Nepocházím z nějak zvlášť sportovně založené rodiny. Vrcholem našeho rodinného sportovního vyžití bývaly pravidelné túry a každotýdenní návštěvy bazénu. Proto jsem v sedmé třídě, kdy je dle školních osnov povinné absolvování lyžařského výcviku, poněkud znejistěla.

Na lyžích jsem do té doby nestála ani omylem a před tímto druhem sportu jsem tím pádem měla patřičný respekt. Školní osnovy jsou ale jednou dané, a tak mi nezbylo, než se jim podřídit. Babička mi ušila tehdy módní oteplovačky a bundu a rodiče vypůjčili od sestřenice vysloužilé lyže s vázáním, které pravděpodobně pamatovalo ještě dobu Františka Josefa. Prý to na ten týden stačí. Nikdo včetně mne totiž nepředpokládal, že by se ze mne po absolvování týdenního kursu stala vášnivá lyžařka a budoucí nadějná hvězda sjezdařské reprezentace.

V pondělí dopoledne dorazila celá naše třída v čele s tělocvikářkou a lyžařským instruktorem do místa určení. Spolužáci, kteří již měli s lyžemi své zkušenosti, se nepokrytě těšili, zatímco hrstka lyžařských neandrtálců, mezi které jsem patřila i já, bázlivě těkala očima po tyčících se kopcích.

Ledva jsme vybalili batohy a spořádali první oběd, zavelela velitelka kursu k odjezdu. Před chatou jsme si nazuli (ani nevím, jestli se to tak říká) lyže a měli se přemístit pod kopec. Po lítém boji s upevněním vázání a několika pádech na zadní část těla jsem konečně na místě stanula i já.

„Tak, všichni nahoru a každý si ten kopeček sjedete. My vás pak podle vašich výkonů rozdělíme do družstev.“ Velitelčin hlas zněl jasně a nekompromisně. Pohladila jsem si otlučenou prdýlku a přihopsala k učitelce: „Soudružko, ale já nemusím, viďte? Stojím na lyžích úplně poprvé v životě, tak patřím rovnou do začátečníků, že?“ Má naivita byla drsně eliminována: „Řekla jsem všichni! Tak dupej, dupej! Šup šup.“

drsnáBylo mi 13, psal se rok 1975, vzpoura proti autoritám skutečně nepřicházela v úvahu. Zoufale jsem se tedy otočila, stoupla si bokem ke svahu a vydupávala nahoru. Táhla jsem se jak smrad a nepřála si nic jiného, než aby ten výstup trval věčně, abych nikdy nestanula na úplném vršku a nemusela se postavit čelem ke svahu. Mé přání nebylo vyslyšeno.

Když na mne přišla řada, vyděšeně jsem zírala dolů. Hůlky pevně zapíchnuté do země, lyže špičkami k sobě. Styděla jsem se, jak jsem nemožná, cítila jsem, jak se mi začíná klepat brada a opravdu strašně moc jsem se bála.

„Tak dělej! Čekám! Sjeď to!“ Učitelka pod kopcem na mne řvala jak podebraná a myslím, že měla z mého děsu i jakousi zvrácenou radost. Zkušení kluci lyžaři mi poradili, jak udržím pluh, a, ač jindy nesnesitelní puberťáci, mě povzbuzovali a uklidňovali. „Neboj, pojedu vedle tebe,“ nahodil velegentlemanské gesto jeden z nich. Tím jsem se trochu zklidnila a pluhem se spustila směrem dolů.

Hned v první třetině se mi ale pracně udržovaný pluh rozhodil, lyže se samy vyrovnaly do dvou rovnoběžek a já se rozjela šílenou rychlostí. Totálně mne to vykolejilo, ztratila jsem rovnováhu a v té rychlosti sebou flákla, několikrát se otočila a pak zůstala bezmocně ležet s jednou nohou zcela vyvrácenou. Bytelné historické vázání ale drželo neochvějně. Můj gentlemanský doprovod mi uvolnil nohu, já zařvala bolestí.

Když mne potom kluci dopravili dolů, nemohla jsem na pravou nohu ani stoupnout. Velitelka výcviku vyrobila tři mohutné skoky a byla u mne. V jejím výrazu už jsem neviděla tu dřívější nekompromisnost a nesmlouvavost. Poznala jsem, že má o mou nohu skutečně obavy. Až později mi došlo, že možná měla obavy i o něco jiného….

A tak skončil můj týdenní lyžařský kurs. Dva měsíce jsem pak měla nohu v sádře od kyčle až po kotník….  Dostala jsem od pojišťovny 400 Kč a po celou dobu svého „zmrzačení“ si užívala provinilého pohledu drsné tělocvikářky.

Máte také vzpomínku na svůj vlastní /nebo nevlastní/ kuriózní úraz? Nebo na učitelku, která se nějakým způsobem zapsala do vaší paměti? Pokud ano, napište nám. Čtenářská témata na příští týden jsou Kuriózní úrazy a Učitelka, na kterou nikdy nezapomenu. Psát můžete samozřejmě i o učitelích.

Těším se na vaše zážitky na e-mailu pisetesami@stastnezeny.cz

Meryl


3.11.2006   Rubrika:   |   Komentářů 34   |   Doporučit článek   |   Vytisknout

Hodnocení článku: 3/5   Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1   2   3   4   5  

 

Diskuse ke článku - Drsná tělocvikářka

Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Sponzori

Prohledej


Výherci v soutěžích

Anketa

Zpívám rád a je to na mě doufám znát...

Zpíváte si občas doma?

Celkem hlasovalo 78628.
Archiv anket.