Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Milá redakce,

než jsem před jednadvaceti měsíci nastoupila na mateřskou dovolenou, působila jsem jako učitelka na základní škole. Učila jsem 5 let a dodnes bych uvítala nějaký osvědčený recept „jak na zlobivé děti“. Někdy bylo totiž opravdu nad mé síly některé jedince zvládnout, zvláště když nezvládnutelných jedinců bylo ve třídě víc. Ale vždy, když jsem měla tendenci začít řvát „jako exVyvolený Emil při Bářině nařknutí, že porušil pravidla“, vzpomněla jsem si na sebe, na to zlobivé dítě, které často přivádělo pedagogy k šílenství.

Proto jsem se, zejména v hodinách občanské a rodinné výchovy, rozhodla oživit to dítě v sobě a začít uskutečňovat Komenského myšlenku „Škola hrou“. A víte, jak proběhla jedna naše hodina? Po vzoru prof. Boudníka, který proslul tím, že chodil po Praze a zatloukal rámy na staré omítky oprýskaných domů, jsme chodili s žáky po třídě a rámovali šmouhy na stěnách, skvrny na lavicích... Ptáte se, jaký to mělo význam?

Zkuste to a uvidíte, že i ve zdánlivě ošklivé skvrně můžete, pokud máte fantazii, nalézt krásný obrázek. My jsme takových obrázků našli několik a získali zcela nový pohled třeba na zeď, jejíž barva byla poničena vodou. A učitelé? Alespoň jeden den mluvili o něčem jiném, než o tom, kdo kde napsal špatné i/y,  kdo pomaloval záchody, kdo se honil na chodbě...

S pozdravem

papi