Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

a ona přeci nepsala, že nechce!!! ona chce, tak nechápu, proč jí říkáte, že to není povinný! vy jste to všechno domyslely do důsledků a jako matky jste se narodily, že!

Teda holky!
z některých mi je smutno, jak jste to zakladatelce nandaly, jste si jisté, že ona je ten, kdo potřebuje psychologa??? :-((((
Jsem podobný případ a k psychologovi chodím, aby se to někoho nedotklo :-D Proč? miminko chci už od 21 let, nebyl partner, studovala jsem.. když jsem v 25 otěhotněla, následovalo v 7tt těhu zamklý potrat a na konci loňského roku mimoděložko. taky jsem JEN CHTĚLA miminko a nepřemýšlela nad tím špatným. no a nyní jsem na tom jako zakladatelka, je mi 27, mimčo žádné, chu´t ano, ale vidím už i ty zodpovědné stránky. a toho se podle mě BOJÍ KAŽDÁ, KTERÁ JE NA TO VYZRÁLÁ! takže zakladatelka je naprosto vpohodě a přeji jí hodně štěstíčka, aby jí miminko vyšlo (pokud už ho nemá) a všem podobným též. co je strach? projev zodpovědnosti za ještě nepočaté dítě! můj názor. Dáša

Kassy: Myslím, že stejné obavy, jaké máš ty z mateřství, prožívá většina lidí a určitě to není projev slabosti, ale spíš velké zodpovědnosti. Pokud máš partnera, na kterého se můžeš spolehnout a je ti oporou, tak vše zvládnete. Ono těch negativ nakonec není tolik, rozhodně převažují hezké chvilky, které jsou nezapomenutelné. a s odstupem času musím říct, že věci, které mě celkem trápily, jsou po letech zapomenuty nebo už mi nepřipadají nijak hrozné. Ono se časem všechno nějak "utřepe" a je to fajn. I když už mám děti velké, tak ráda vzpomínám na těhotenství a jejich dětství.

Kassy: Moje děti už jsou dospělé a já pořád ještě nevím, jestli jsem byla dobrá matka. V něčem asi ano, v něčem jsem totálně selhala. Stejně tak si nemyslím, že jsem dobrá dcera, dobrá sestra, dobrá manželka, dobrá kolegyně, dobrá kamarádka. Je to otázka volby kritérií. A tak jsem spokojená, když vím, že dcera chce mít děti, protože ví, že nebude horší matka než já, což pro ni znamená, že bude docela dobrá. Na Mount Everest přece jen lezlo méně lidí než se věnovalo výchově dětí. I když občas by nebylo od věci, kdyby to bylo obráceně. Takže i když má člověk obavy, tak má vyzkoušet to, co chce. Horší než vlastní rodiče být nemůže

Karolíno, jak já ti rozumím. Připadám si úplně stejně rozpolcená a cloumají mnou stejné pocity. Na jednu stranu cítím, že bych už dítě chtěla, že je na něj ten správný čas a že bych mu dokázala dát lásku - tedy ne že by mnou cloumaly hormony a já cítila nepotlačitelnou touhu počít teď hned a okamžitě, ale můžu zodpovědně říct, že dítě CHCI (ne že si myslím, že bych ho měla mít, ale že ho CHCI).
Jenže na druhou stranu je to pro mě veliká neznámá a to málo, co vidím okolo sebe a ču na netu mi taky na pozitivním přístupu nepřidává. Těhotenství, porod, pak noční nevyspání, ani na vřeřinu dítě nespustit z očí, aby se mu něco nestalo, rozpoznat, co zrovna potřebuje a umět mu to všechno dát... Prostě mi přijde, že to nemůže být v mých silách. To není strach ze ztráty svobody nebo pohodlí. To je strach ze selhání. Z toho, že ať se budu snažit sebevíc, udělám něco špatně nebo něco přehlédnu, zanedbám a tomu mrněti tím nezáměrně ublížím. Strach z toho, že to prostě psychicky nezvládnu, že mi nevydrží síly, zhroutím se a tím pádem nebudu schopná se o něj postarat, zklamu všechny okolo sebe, nejvíc samozřejmě manžela a kdoví jaké budou důsledky... Rozpadlý vztah, dítě odebrané sociálkou...
Uvědomuju si, že je to naprosto iracionální, ale přesto tam ten strach prostě je a nejde se ho jen tak zbavit tím, že si řeknu, že to zvládly tisíce přede mnou, tak to zvládnu taky...
Je to prostě naprostá nejistota a strach z vlastního selhání v naprosto neznámě situaci. Hodně velký podíl na tom asi má mediální masáž o tom, jak má vypadat dokonalá MATKA, protože to je prostě nedosažitelný ideál. Jenže ta nejistota spočívá v tom, co když je možné dosáhnout aspoň 90% toho ideálu a já zvládnu sotva 50? Budu špatná matka...? A nebylo by teda lepší žádné dítě nemít, přiznat si, že na to prostě nemám, i když bych strašně chtěla? Bude mě to nejspíš trápit, ale aspoň nezničím život tomu dítěti...
(Jo, můžu strašně toužit po tom stanout na vrcholu Mt. Everestu, ale nejsem horolezec a nemám na to schopnosti, zkušenosti ani finance, tak si prostě nechám touhu zajít a nepolezu tam.)

Bellana: Já si pamatuju hlavně na to, že veškerá bolest porodu okamžitě zmizela, když mi malou dali do náručí, ještě opatlanou a napojenu pupeční šňůrou.

Verera: vzdyt jsem psala ze je to soukroma klinika. Rodi, jenom v jinem spitale.....

punh: Na mě příspěvek Kotě nepůsobil ironicky, protože mám podobnou zkušenost z porodu prvního dítěte. Narodil se dost rychle, o to nic, ale měl pupečník kolem krku a nakrátko, tak to bylo trošku dramatické. Bylo to v noci, byla tam jedna asistentka a jedna lékařka a já neměla pocit, že se mi dost nevěnují. Jiná žena, která rodila asi hodinu přede mnou naopak měla pocit nedostatečné péče měla. Vím to, protože podala stížnost na personál. Takže vlastně asi jsem brzdou pokroku, protože jsem byla spokojená s tím, co mi v té době mohla porodnice nabídnout, zatímco jsem možná měla vyžadovat více Ale jak to měla ta jedna asistentka na čtyři ženy na hekárně dělat, aby byly všechny spokojené, to teda fakt nevím. Co si budeme povídat, každá z nás by dala přednost tomu, aby byl porod rychlý, snadný, bezbolestný, ale ne každé se to podaří. Ale třeba bolest z vyhozené plotýnky si pamatuji naprosto přesně, zatímco z porodů si pamatuji jen to, že jsem byla ráda, že to mám za sebou a že děti mají vše, co mají mít, ale na bolest už ne. Ale dřina to byla, to zase jo, asi jako běh na dlouhou trať, a já tedy sport opravdu nerada

Kotě: Jako ironické mi připadalo: "A je pravda, že vždycky, když řeknu, že jsem měla nádherné, pohodové, bezproblémové porody, tak na mě řada ženských kouká jako na takovou "podvodnici" - jako že vlastně nejsem ta správná matka a rodička, protože jsem netrpěla jako ony smajlik - 42 a kolikrát mě ani neberou jako partnera do diskuse smajlik - 68"

punh: cituješ příspěvek mam-či, kde jsi v mém viděla nějaký sarkasmus? Faktem je, že jako strašlivé líčí velice často své porody i ženy, které ve skutečnosti měly porod zcela bez komplikací. Příkladem budiž jedna moje kamarádka, která první dítě rodila 4, slovy čtyři hodiny, druhé dvě hodiny, pokaždé zcela bezproblémově, ale líčí to jako krvavou záležitost hodnou japonského mistra hororu. A zdaleka není sama.

mam-ča: jasně, ale já měla z vašich příspěvků pocit, jak kdyby ta, co přizná, že pro ni porod nebyla příjemná záležitost, byla rozmazlená fňukna. Taky nemám ráda hororové líčení porodu, ale nebudu tvrdit, že to bylo v pohodě, když se vyskytly komplikace. Řekla bych, že teď už to je o hodně lepší třeba i v tom, že může být tatínek u porodu, návštěvy na porodnici a další "vymoženosti", o kterých se nám starším ani nezdálo. Ale jsem za to moc ráda, třeba i proto, že dříve bylo hodně stížností na ošetřující personál, což se teď určitě změnilo k lepšímu.

punh: No, já mám na druhý pokus dvojčata, a že bych měla těhotenství a porod jako procházku růžovým sadem, to říct nemůžu.
Ale přece nebudu děsit potencionální prvorodičku něčím, a co se jí vůbec nemusí přihodit ?
Je spousta žen (jak píše třeba "kotě") co může rodit za housku s máslem.

lonkue: A kdo nemá 2000 EUR tak nerodí?

mam-ča 13:33
Kotě:"To víš, taková "snadno rodící" je podezřelá, skoro jako prostitutka. smajlik - 16" Samozřejmě vám přeji, že jste měly snadné a bezproblémové porody, ale kvůli tomu nemusíte být ironické k druhým. Nemyslím si, že to je jen o přehánění, protože tak jako každá prožívá a vnímá jinak těhotenství, tak to bude i s porody. Taky se nevysmívám těm, co těhotenství protrpěly, i když jsem sama měla těhotenství v pohodě. Určitě nejde jen o psychické pocity, leckdo má problémy v těhotenství nebo při porodu a neznamená to, že je padavka a nic nevydrží.

Berte to s nadsázkou.