Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Kat. Už to slovo nahání husí kůži. I dnes, kdy jsou temné kobky a mučírny s řinčícími řetězy dávnou minulostí, nás při představě hromotluka v červených holínkách a kápi zamrazí. A co teprve v dobách, kdy byli kati běžnou součástí společnosti a jejich řemeslo vzkvétalo.

I když... tak úplně běžnou součástí společnosti nebývali. Kati patřili mezi osoby tzv. nízké a žili na okraji společnosti. Jejich obydlí stávalo za městskými branami, v kostele měli vyhrazený prostor, kde směli sedávat, a zrovna tak v hostinci nemohli sdílet stůl s ostatními hosty. Lidé se jich stranili, doslova štítili, a katovi ruku jen tak někdo nepodal. Pro vstup do města měli dokonce svou zvláštní bránu, kterou žádný jiný člověk nikdy neprošel. Na druhou stranu byli kati vyhledávanými ranhojiči, ke kterým se lidé obraceli, aby jim pomohli napravit třeba zlámané kosti. Katovské řemeslo se dědilo z otce na syna. Nic jiného ani nezbývalo, takového katovského synka by „normální“ společnost nikdy nepřijala. A to i přesto, že po materiální stránce bývali kati velmi dobře zajištěni.

Místo k oltáři do katovny

Nejznámějším českým katem byl Jan Mydlář, o kterém jste už dozajista slyšeli. Byl to on, kdo vykonal v červnu roku 1621 popravu jedenadvaceti českých pánů na Staroměstském náměstí. Možná ale nevíte, jak se to vlastně seběhlo, že se stal katem. Byl totiž velká výjimka – nezdědil své povolání po svém otci, nýbrž si ho zvolil sám.

Jan Mydlář pocházel z vážené měšťanské rodiny ve městě Chrudim. Studoval medicínské učení v Praze na Karlově univerzitě a měl se stát uznávaným fyzikem a lékařem. V době studií zahořel láskou k Dorotce, dceři svého strýce. Dívenka to byla plachá a cudná a mladý Jan se těšil, že až dostuduje a vybuduje si nějaké postavení, požádá ji o ruku. Bohužel Dorotka se provdala dříve, než tak mohl učinit. Její sňatek mu zlomil srdce, Jan se velmi trápil.

Nějakou dobu po svatbě Dorotčin manžel zemřel a bylo odhaleno, že jej otrávila jeho vlastní žena. Okamžitě ji zavřeli do šatlavy a odsoudili k smrti zahrabáním zaživa. Stále zamilovaný Jan šílel bolestí a rozhodl se, že svou milovanou ze spárů smrti vysvobodí. Dostat se k odsouzené bylo ovšem nemožné. I bleskl mu hlavou náhlý nápad, který si ani pořádně nepromyslel a jal se jej uskutečnit. Navštívil místního kata a přihlásil se mu do služby jako holomek. Doufal, že tak se k Dorotce dostane a společně se jim podaří utéci. Splnila se jen první polovina jeho přání. Sice se s ní setkal, dokonce se o jakýsi útěk pokusili, ale nezdařilo se. A tak skončila Dorotka na popravišti a on zůstal ve službě u chrudimského kata.

Kat s vysokým vzděláním

Zpočátku si zoufal a vyčítal, že se sám odsoudil k životu na pokraji společnosti, brzy se však se svým údělem smířil. Významnou měrou tomu přispěl i pražský staroměstský kat Mistr Jaroš, který ho vzal do svých služeb a rozhodl se, že z něj vychová svého nástupce. Kromě katovského řemesla jej naučil i vážit si sama sebe, nepropadat beznaději a neponižovat se. A tak i když žili na okraji společnosti, žili důstojně a hrdě. Po smrti svého mistra se Jan Mydlář stal staroměstským katem. Při svém jmenování přímo šokoval přítomné pány, když jim předložil svá vysvědčení z medicínského učení.

Na Starém Městě pražském vykonával řemeslo celých čtyřicet let. Oženil se s dcerou kata ze Slaného Bětuší, do níž se zamiloval na jedné své cestě. Porodila mu tři syny a jednu dcerku.

Během svého života se postupně stával váženým občanem, a i když byl nucen stále dodržovat stanovená pravidla pro osoby nízko postavené, lidé jej už svým způsobem uznávali.

Jednoho večera jej navštívil učenec Jan Jesenský s prosbou, zda by mu dovolil být přítomen popravě stětím. Na odsouzeném chtěl pak provést jakýsi pokus. Jan Mydlář mu to rád umožnil. Při jejich setkání se ale stala podivná věc, která nevěstila nic dobrého. Když Jesenský vstoupil do katova domu, výrazně se na zdi pohnul meč, kterým se stínaly hlavy. To znamenalo, že dotyčný člověk jednou skončí na popravišti a bude sprovozen ze světa právě tímto mečem. Jan Jesenský se katově obavě smál, považoval to za hloupou pověru. Bohužel, tato věštba se naplnila – i on byl 21. června 1621 mezi popravenými pány. Byl odsouzen ke stětí mečem, předtím mu měl být ještě vyříznut jazyk. Celou exekuci na něm vykonal právě Jan Mydlář.

Poslední Jan Mydlář skončil na popravišti

Po Janu Mydlářovi převzal jeho řemeslo nejstarší syn, rovněž Jan. I on se stal uznávaným Mistrem katem. Za jeho působení konečně začaly padat nesmyslné společenské ústrky a osoba kata byla přijata do společnosti se vším všudy.

Když zemřel, ujal se katovny jeho syn, který již tradičně nesl jméno Jan. Vážnosti svých předchůdců ale nedosáhl. Stejně jako jeho dědečka přivedla vášnivá láska ke katovskému řemeslu, nejmladšího Jana Mydláře dostala láska na popraviště. Zamiloval se do francouzské dívky, s níž se i oženil. Zúčastnil se pak spiknutí francouzských osadníků, kteří na příkaz krále Ludvíka XIV. založili v Praze velké požáry. Tehdy lehla popelem velká část Starého i Nového Města.

Jan Mydlář nejmladší tak skonal na témže popravišti, na kterém on sám i jeho předchůdci vykonávali popravy.

Zdroj: Josef Svátek, Paměti kata Mydláře