Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

V polospánku nemůžu natáhnout nohu, probouzím se a v duchu nadávám zatracenýmu psisku, zase mi vlezla do postele a já si můžu dát nohu tak leda za krk. Než jsem našla ve vlastní posteli místo na vlastní končetinu, jsem vzhůru. Budík ukazuje 5.20, za 10 minut zazvoní, to už nemá cenu usínat, jen tak si přivřu oči a počkám… Budík zvoní poprvé, zvoní podruhé, než stačí zazvonit potřetí, vylézám v 5.45 z postele. V koupelné se pod sprchou pomalu probouzím k životu, déšť mlátí do střechy, sakra to budou jablka v čudu. Tohle nepřežijou, a pokud ano, tak shnijou. No nevadí, mrazák už praská ve švech a rodina jabko už nemůže ani vidět, mám pocit ze už ani všežravci kolegové v práci nejeví nad mými kulinářskými pokusy takové nadšení jako minulý týden.

Odcházím z koupelny, po cestě do kuchyně se oblékám, z ledničky vytáhnu oběd a sýr, housku házím na topinkovač a jdu k dceři do pokoje rozsvítit rybičkám. Tak jako každé ráno, popřeji rybkám dobré ráno, spočítám mrňouse, jestli některý nespáchal během noci sebevraždu v pumpě, a odcházím do kuchyně pro rozpečenou housku. V tom okamžiku mi oko zavadí o pumpu. Leze z ní ploutvička. Během pár vteřin jsem definitivně vzhůru, vypínám pumpu a opět přepočítávám rybičky. Sakra jsou tu všechny, tak co leze z pumpy? Blbnu a ještě spím a zapínám pumpu… A opět ploutvička. Vypínám pumpu, rozebírám ji, jdu do kuchyně pro misku a pořád přemýšlím, čí ploutev to na mě jukla. No jo já úplně zapoměla na úhoře! Ale ti se plácají po dně akvárka a pumpa je nějakých 8-10 cm nad dnem, jak se sakra dostal uhoř dovnitř?

Pumpu jsem rozebrala, vyčistila, úhoř ani jeho pozůstatky nikde. Několikrát jsem prohlédla celé akvárko, než jsem našla oba úhoře zalezlé pod mušlemi. Pro jistotu jsem je nadzvedla a úhoře tím pěkně naštvala, zdrhli oba dva – fajn jsou živí. Rychle přidělat pumpu a zachránit housku z topinkovače. Když jsem se zakusovala do lehce zuhelnatělého pekařského výrobku napadlo mě, že bych mohla taky něco dát vystresovaným rybičkám. Nejsou zvyklé na stěhovací a čistící manévry v šest ráno. A tak dostaly várku larviček. Jeden úhoř vylezl z úkrytu a nacpal si panděro, druhý na mě odmítnul spočinout očkem. Popřála jsem rybkám hezký den, chytla jsem oběd do jedné ruky, zbytek housky do druhé a vyrazila do práce o skoro hodinu později, než bylo v plánu. Cestou mě napadlo, jestli chudák úhoř nepřežije den, tak budu muset zítra koupit nového, než se dcera vrátí od babičky. To má holka z toho, když matce svěří něco do péče. Sakra, jak se ten blbec do ty pumpy vůbec dostal, vždyť trampolínu v akvárku nemají a plácají se jenom po dně – aspoň to ten chytrý pán v akvarijních potřebách pravil.

Mezitím přestalo pršet, ale to jenom proto, aby v půlce cesty opět začalo. V rádiu to právě pan reportér nazval lehkou přeháňkou, kterých se během dne nad východní polovinou Dánska přežene hned několik. No, nevím, co nazývají meterologové lehkou přeháňku, já viděla tak 20-30 m před sebe, stěrače nestíhaly, jela jsem sotva šedesátkou a mé 2,5 t vážící autíčko párkrát málem skončilo ve škarpě. Ale to mohlo být i tím mírným svěžím větříkem, který předpovídali stejní odborníci. Člověk musí brát život pozitivně, prima, mám umytý auto. A jsem na parkovišti v práci. Z něho do kanceláře mě dělí nějakých 500 m. Než jsem je přeběhla schovaná pod maxi deštníkem, naštěstí zrovna foukal skutečně pouze lehký větřík, tak jsem mohla ždímat džíny od stehen dolů a v lodičkách jsem měla nastěhované žáby. No, nevadí, opět beru život pozitivně, aspoň jsem zpestřila den drahým kolegům, už dlouho se tak nezasmáli. Jdu se převléknout, poprvé jsem ráda za montérky a džíny suším na ramínku. Doufám, že do odpoledne uschnou. Je 8.25 a začínám pracovat, o pouhou hodinu a půl později než normálně a to jsem se vzbudila už před 3 hodinami!

To ten den hezký začíná…