Když vás honí mlsná...Cukr, káva limonáda…čaj, rum bum!
Občas mne přepadne jakási nostalgická nálada a já se zcela ponořím do vzpomínek na dobu svého dětství a mládí. Nevím, jestli je to způsobené věkem nebo tím, že v záplavě starostí, s nimiž se dlouhodobě a každodenně potýkám, se prostřednictvím těchto vzpomínek pokouším o alespoň krátký únik do doby, kdy mi bylo opravdu dobře. Nic mne netížilo, měla jsem mámu, tátu, bráchu, milující babičku a dědu a také spoustu spolužáků a kamarádů.
Při jednom takovém vnitřním výletu do časů dávno minulých jsem si vybavila naše společné dětské hry. A že jich bylo. Krvavé koleno, Honzo, vstávej, Cukr, káva, limonáda, Přijela paní ze zámku… do omrzení jsme dokázali hrát kuličky a zcela nepokrytě záviděli vlastníkům duhových skleněnek jejich ohromný poklad, skákali jsme gumu, nebo „školku“ přes švihadlo, hráli si na indiány a kovboje a později i na partyzány a nacisty. Děsně jsme to prožívali a před zahájením takové hry probíhalo nemilosrdné losování, protože všichni samozřejmě chtěli být všichni buď indiáni nebo partyzáni. Jojo, kladní hrdinové tenkrát ještě měli svůj vliv.
Všichni jsme tehdy každou sobotu ráno sledovali úžasný seriál Čtyři z tanku a pes a pak jsme si ho improvizačně převáděli do svých her. Jednou na mne připadla role Marusji a byl to pro mne tak silný moment, jako kdybych právě obdržela Oscara. V nějakých třinácti letech jsem zase zahořela láskou ke Stierlitzovi, hlavní postavě seriálu Sedmnáct zastavení jara. Hltala jsem každý díl, aniž bych tušila a chápala, o co v něm vlastně jde, oči jsem měla jen pro něj. Byl naprosto úchvatný.
Ale to jsem malinko odbočila od tématu našich dětských her. Víte, co by mne zajímalo? Zda si současné děti ještě tímto způsobem hrají. Přece jenom je jiná doba, mají spoustu jiných zájmů a možností, než jsme měli tehdy my, možná, že jsou tyto dávné dětské hry už dávno zapomenuté a občas ožívají jen v našich vzpomínkách.
Také jste v dobách svého dětství patřili k těm, kteří lítají venku, dokavaď slunce nezapadne, a vymýšleli s kamarády různé hry, do nichž jste se dokázali ponořit tak, že jste zcela přestali vnímat okolní svět? Hrají se dnes vaše děti nebo vnoučata také tímto způsobem? Nebo je už doba definitivně jiná a parta lítajících dětí venku začíná být pomalu unikátem?
26.4.2012 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 37 | Doporučit článek | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,7/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Cukr, káva limonáda…čaj, rum bum!
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
casiopea - Jo z cukru 
Mamka usoudila, ze navlikat mne do sukne nema cenu kdyz jsem prisla s utrzenou zalozkou, protoze jsem zustala viset na strome.
orinka: No vidis tak to ja byla taky tyrana u babicky trhat rybiz a maliny, chodili jsme sbirat mandelinku na pole (za to jsme vzdycky dostali par korun na utratu, takze jsme vlastne meli "zamestnani" uz v 10 letech 
) Ted by asi socialka byla nucena zavrit JZD
No a doma jsem taky "musela pracovat", dokonce utirat prach a zehlit, obcas dojit na nakup nebo s odpadky
Jo a v kocarku jsem vozila zivou kocku, protoze se ji to libilo, odmala jsem ji mela jako panu (tech bylo dost, ale nebyly tak "krasne"), Takze kocka mela cepecek, kosilku po mne, plenu mezi tlapkama a byla zabalena v dece, prikryta plymem. Vozila jsem ji v osmiperaku i mamce naproti k autobusu. Jednou jedna pani hnedle dostala infarkt, kdyz chtela videt moji "panenku" a ono to na ni mnouklo a protahlo se to Pozdejs jsme v tom osmiperaku jezdili po chodniku, bylo to u nas trochu z kopecka a kdyz se to rozsouplo, tak jsme dojeli az na konec ulice. Kolobezku jsem mela, ale osmiperak byl proste osmiperak....
Taky jsme v nem vozili papir do sberu, posbirali jsme kdejaky papir a noviny, co kdo nechtel nebo vyhodil (dneska by to asi bylo rozkradani majetku a navic zase zneuzivani mladeze k praci) Ale pri tom jsme meli spoustu legrace a byli jsme stastni.. Ted vidim kluky na kolech, kolobezkach a skateboardech, co delaji holky vlastne ani nevim. Nase si jeste hraly venku tak jako my, ale ted opravdu nevim.
bylo to krásné,různé hry s partou dětí,vracela jsem se v podvečer domů někdy s rostrahnými teplákami ,ale bylo to fajn ,vzpomínky krásné...nyní bydlím na kraji města a slyším často mezi našemi paneláky skupinku hrajících se dětí .............kdyby se tak dalo vrátit na chvíli dětství
často jsme s bráškou čekali až půjde matka s obchodu ,abychom dostali čerstvě koupenou svačinu 
a mohli dál hrát s kamarády a lítat na hřiště ,chudák máma ,když jsme se vrátili upatlaní domů a to jsem byli tři sourozenci
Ač je mi přes 50, tyto vzpomínky nemám. Zaprvé jsem bydlela na rušné ulici, kde jezdily tramvaje a jedno auto za druhým, takže do 10ti let mě naši nepustli ven samotnou a taky jsem samotářka, nikdy jsem neměla víc než jednu kamarádku a odmítala jsem hrát kolektivní hry. Nejsem kolektivní člověk a pokud nás v družině nutili třeba do vybíjené, nechala jsem se hned vybít, abych nemusela hrát. Nesnášela jsem to. Ještě teď se mi dělá fyzicky špatně, když někde narazím na ječící bandu děcek. Naštěstí je to čím dál tím méně.
Celý článek skoro do puntíku o mém dětství.Domů se nechtělo ani za mák.Věčně uřícení,špinaví a žízniví a máminy představy,aby jsme byli pořád jako z cukru se nikdy nezhmotnily.
Já jsem tyhlencty "společenské hry" moc nehrála, to spíš takové to lítání po venku a lezení na místa, ze kterých by rodiče omejvalo, kdyby to věděli (no, to mi vydrželo doteď 
). Na sídlišti potkávám kluky, jak venku diskutujou o počítačových hrách, ale dokud u toho sedí na stromě, tak mi přijde všechno v pořádku
Jé, to je hezký článek. Mám dvě děti-skoro 3 a skoro 7 a snažím se s nimi tyhle hry hrát, takže Honzo, vstávej rozhodně znají, cukr, káva...taky. To hrají dokonce i ve školce. Pak hrajeme Polívka se vaří, maso na talíři, Krvavé koleno taky chystám. Když se mi zdálo, že se malá trochu zakulacuje, koupila jsem gumu a začaly jsme spolu skákat gumu, ale musím říct, že děti u nás nechodí vůbec jen tak ven před barák, takže prostě nemají kdy tyhle báječné hry hrát. Nevím, čím to je, jestli tím, že žijeme v Praze na sídlišti a rodiče se bojí pouštět děti ven, nebo jestli má každý pocit, že by děti měly chodit hlavně na kroužky...Fakt netuším, ale pak je jasné, že nemůžou hrát tyhle hry. Jo a určitě všechny znáte knihu "Dětské hrátky o půlstoletí zpátky". Tam se o těch hrách píše a je tam i mnoho dalších takových, moc pěkná knížka...
My s manželem jsme často hráli venku s dětmi takovou hru,že jeden z nás šel napřed do lesa (máme okolo města spousty lesů) a schovával takové barevné kartičky,které jsme už nevím kde našli,tak aby koukal aspoň růžek,rovnou u cesty,a děti se předháněly,soutěžily,kdo jich našel více a pak na konci se ten rozmísťovač karet schoval a děti ho hledali...a dostali sladkou neb jinou odměnu .Byli jsme skoro denně po školce nebo po družině venku,děti se vyběhaly,pohrály si,hledaly houby,povídali jsme si o ptácích a zvířátkách,stromech,rostlinách...Večer se umyly,vyslechly,pohádku a v 8 už spaly jak zabité.K PC mohli jít až jako starší a jen hodinu denně.
Kassy: keště se napřed tomu dědkovi dávaly takové otázky:
Kdo jsi ?“ On: „Krvavý dědek.“ „Co jíš?“ On: „Lidský maso.“ „Co piješ?“ On: „Lidskou krev.“ „Co si oblékáš?“ On: „Lidskou kůži.“ „Čím si čistíš zuby?“ On: „Lidskejma kostma.“ a podobně
no a on pak začal s tím odpočítáváním.
Kassy: my tomu říkali krvavý dědek, jeden byl ten dědek a odříkával: první hodina odbyla, lampa ještě svítila, druhá hodina odbyla.... kolik chtěl. Pak najednou řekl: Lampa zhasla. Ostatní se rozprchli a on je honil. Koho chytil, tak ten byl zase krvavý dědek.
.jpg)
taky na všechny tyhle hry ráda vzpomínám. A vybiku a na třetího 
Nedávno jsem na hřišti viděla partu dětí a hrály právě Honzo vstávej, tak si snad ještě některé podobně hrát umí
.JPG){kind=avatar}
Verera: Manžel se vyžíval v přípravě her pro děti. Učil je zacházet s buzolou, s nožem, sekyrkou (to matky velmi milovaly
), lasem, učil je, jak přecházet přílišný zájem a posměšky cizích lidí (jednou třeba tím, že nakoupil tykadla a celý víkend jsme je měli na hlavě, i na tůře a v hospodě). Překvapilo mě jedno z těch dětí, dnes třicetiletý mladý muž, který se zúčastnil jen dvou těchto akcí, že si to pamatoval a vzpomínal na to jako na jeden z největších zážitků svého dětství. Jinak trávil dětství hlavně vrcholovým sportem, tam moc zábavy neužil.
.gif)
Verera:
dobrá,,hra,,
loupák: Na chatě u nás žádné děti nejsou, ale synek se vyřádí . naprosto dobrovolně si "hraje" na sekání trávy, řezání dřeva, shrabování listí apod. Akorát to má tu nevýhodu, že potřebuje k práci společnost, takže nás honí všechny. Uštvaní jsme spíš my, on má sil dost.
Bellana: Oni se zabaví sami, nás nepotřebují.
Ale když byli menší, dělali jsme jim bojovku s šiframa apod., to milovali,jen se muselo pro každou věkovou kategorii upravit obtížnost, takže jsme připravovali dýl než se pak hrálo, ale užili jsme si to i my při vymýšlení.
