Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Ne, nevadí mi reklamy jako takové. Nakonec, když už někdo obětoval čas, nápad a nemalý finanční obnos na vymýšlení čehokoliv, proč to nevyždímat z potencionálních zákazníků zpátky, samozřejmě nejlépe se ziskem. A nakonec media nejsou charitativní organizace a taky musejí být z něčeho živi. Vadí mi, že do nás, potencionálních zákazníků, cpou reklamy horem spodem a není před nimi úniku.

Několikrát se mi stalo, že mě reklama při prvním zhlédnutí zaujala natolik, že jsem si výrobek zakoupila, vyzkoušela, ochutnala. Ovšem když dejme tomu jogurt nebo lítající vložka na mě jukne stokrát denně odkudkoliv, tak má jediná myšlenka je zdrhnout co nejdále a ne si daný výrobek přitáhnout ještě i domů.

Jsou reklamy a reklamy. Za naprosto geniální považuji například reklamu na Belgickou autobusovou společnost De Lijn. Na druhou stranu jsou reklamy nad kterými nevěřícně kroutím hlavou, protože, aspoň podle mě, všechno má své hranice. Když využiji jakékoliv služby, tak holt musím počítat s tím, že za ní musím zaplatit. Zdá-li se mi cena přehnaná, můžu v určitých případech zkusit domluvit jinou, pro obě strany přijatelnou, sumu. V jiných případech tato možnost není a pak nezbývá, než se skřípěním zubů zaplatit, anebo služby nevyužít.

Ovšem jak jsem poslední dobou pochopila, s tímto názorem jsem sama samotinká a lidi spíš zajímá, jak provozovatele služby oškubat. Taky mám ráda slevy a nemám nic proti tomu ušetřit. Stejně tak uznávám, že proti monopolu některých podniků je potřeba se postavit. Ale opět: všechno má své hranice. Dneska ráno mě v rádiu zaujala reklama na boj proti předraženému jízdnému ve vlacích. Ano, uznávám, že neustále se zdražující jízdné je nepříjemné, ale sakra vlaky nejezdí na vzduch a pokud jsem si všimla, cestující by rádi měli uklizené vagony s usměvavým personálem a pokud možno dodržující jízdní rád. Dosud jsem si nevšimla, že by toto všechno bylo zadarmo a pokud není dráha dotovaná, tak odkud jinud má brát finance když ne z jízdného? Ano taky se mi svého času nelíbila lítačka za dva tisíce, ale autem bych projela minimálně dvojnásobek a nepočítám, kolik času bych prostála na dálnici.

Všechno má svoje plus a minus. Dnešní ranní reklama byla na jakési sdružení pojišťoven. Zákazník, tedy cestující, jim zaplatí měsíční poplatek ve výši 100 korun dánských a oni za něho vyřídí jakoukoliv pokutu týkající se jízdného. Což v praxi znamená, že za stovku měsíčně mužů na černo křižovat vlakem Dánsko jak se mi zlíbí a pokud náhodou potkám revizora, budu chtít pokutu formou složenky, a tu pak zašlu danému sdružení. Vzhledem k minimálnímu počtu revizorů chce tímto způsobem dotyčné sdružení donutit dráhy k zlevněni jízdného. Logiku bych v tom i viděla, ovšem pokud výsledkem bude, že místo dosavadního spojení každých 30 minut pojede vlak jednou za dopoledne, tak mi účel uniká.

Další reklama, která mi poslední dobou doslova hýbe žlučí je “pořiď si milence/milenku a okořeň si manželství”. Ano vím, že manželství se po letech stává stereotypem, chybí náboj. Nejsem svatá a ani se o to nepokouším a už vůbec nehodlám nikomu kázat o morálce. A ano vím, že pomalu každý druhý má vedlejší vztah, někdo nárazovku a někdo paralelní vztah po delší dobu. Je to věc dotyčného a nikomu do toho nic není, zvlášť, pokud se jedná o dohodu manželů. I v případě nevěry jednoho z partnerů, ano je to smutné, ale je to život a opět každému mimo manželství je do toho “velký kulový”. Ale reklama na agenturu, která zprostředkovává tyto služby, navíc propagovaná stylem, že kdo nemá milence/ milenku ochuzuje sebe a vlastně následně i rodinu, protože kdo je spokojený sám se sebou předává svou spokojenost dál, je (aspoň pro mě) silné kafe. Poprvé jsem tuhle reklama slyšela v rádiu 14. února. Svatý Valentýn je mi ukradený, ovšem chápu, že jsou lidé, pro které tento svátek má význam, a o to víc mi premiéra takovéto reklamy v tento den přijde víc než cynická.

Dánsko je velice tolerantní země, je zde místo pro každého a pro každý názor, až mám občas obavy, aby na svoji toleranci jednou nedoplatilo. Ovšem i lidská tolerance a svoboda slova by, aspoň podle mě, měly mít své hranice.

Máte i vy nějakou reklamu, která vám pije krev?  Ne kvůli nesmyslným modrým tekutinám nebo politicky korektní barevnosti, ale prostě kvůli pošlapání obyčejné lidské slušnosti?

A abych jenom nespílala... Přikládám dvě reklamy na belgické autobusy, které se mi opravdu líbí: