Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

„Vosa!“ zakřičela kdysi dávno v panické hrůze moje babička, zabouchla dveře od spižírny a s jekotem utekla ven. To, že se v ní kromě inkriminované vosy nacházím také já se svým bráškou, jí v tu chvíli nejspíš nedošlo.

My se vosy naopak nebáli. Už od malička nás doma učili, že pokud na vosu neútočíme, nebude si nás všímat. Vosa si ladně poletovala po spíži, sem tam ochutnala z nějakých potravin a my seděli pod spodním regálem a řvali také. Smíchem. Celá situace nám přišla hrozně komická a babiččin úprk jsme parodovali ještě řádku let. Naše babi se však vos bála. Marně jsme jí vysvětlovali, že když ji prostě majzne utěrkou, tak se tím logicky zapíše v pořadníku na pigára na první místo, ale kdyby ji nechala být, bude mír na obou stranách. Také jsme za hrozného babiččina jekotu na sebe nechávali vosu sednout a ukazovali jsme, že jen tak nás nepíchne. Občas to tedy nevyšlo, ale jen proto, že babička takové představení nevydržela a tu vosu na nás zkrátka něčím majzla. Tak vidíš, že tě píchla! Hartusila, když nás pak oteklé místo mazala cibulí. Všechno bylo marné. Ať jsme dělali co jsme mohli, jakmile kdekoliv uviděla vosu, spustila zoufalý křik a začala proti ní bezhlavě útočit.

Podobnou fóbii o pár let později předvedl můj strýc, když jsme trávili léto na chalupě. Šla jsem zrovna pro něco do stodoly, když z ní vyletěl a s voláním „Pes! Pes! Ježiš aby nebyl vzteklej!“ mě popadl, strčil za sebe a zavřel za námi dveře. Než jsem pochopila, co se děje, stihnul ještě stodolu oběhnout, zavřít zadní vrata a uvěznit mě se vzteklým Míšou v jedné místnosti. Míša vůbec vzteklý nebyl, byl to obyčejný a hodný venkovský voříšek, který zdrhnul sousedům ze dvorku a šmejdil po okolí. Tak jsme spolu strávili asi hodinu, než se našel někdo odvážný, kdo se rozhodl přijít otevřít a ohledat moje ostatky. Dobře to dopadlo, všichni se smáli, jen já tentokrát ne. Připadlo mi nefér, aby dospělý utekl jak uličník a místo sebe nastrčil do nebezpečí malou holku. Tehdy jsem v tom jeho manévru úplně cítila, jak si říká „tu si klidně sežer, ale hlavně nekousni mě“. Navíc nedokázal říct ani promiň.

Jedna z mých kamarádek zas nesnáší ptáky. Před dávnými lety, když ještě chodila do školy, vlétl okénkem u stropu do záchodové kabinky holub. Nedokázal sám najít cestu ven, a tak lítal po té malé místnůstce a mlátil kolem sebe křídly. Bohužel v ten okamžik do ní vešla moje kamarádka. Holub se jí zamotal do vlasů, křídly jí mlátil do hlavy a obličeje a jako návdavek dostala i pár klovanců. Připadala si jako v hororu a chvíli ani ona nemohla najít cestu ven. Dodnes, když slyší máchání křídel, naskočí jí husí kůže a pohled na roztažené peruti v ní vyvolává děs. Nejhorší muka prý pro ni byla, když musela s dětmi absolvovat v ZOO procházku kolem ptačích voliér.

Bojíte se vos, ptáků, sršňů, mravenců nebo jiné havěti? Zvládáte své strachy nebo také v panice zavíráte děti ve spíži?