Reklama: Základem každé pracovny jsou kvalitní kancelářské židle . Na Hawaj.cz si vyberete tu pravou přesně podle vašeho stylu.  

Buritto s Jihočeským žervé, fazolemi, hovězím ragú, avokádem a koriandrem

Buritto s Jihočeským žervé, fazolemi, hovězím ragú, avokádem a koriandrem

Mexická klasika s Jihočeským žervé od Madety. V tomto jednoduchém receptu nechybí kvalitní hovězí maso, mexické fazole nebo avokádo. Šmrnc mu dáte kořením Fajitas a koriandrem. Zarolujte si dnešní dokonalý oběd...

pošlete nám recept

Magazín pro Šťastné ženy

 

Psst. Nikomu to neříkej, ano? aneb Zbytečné tajnosti

Psst. Nikomu to neříkej, ano? aneb Zbytečné tajnosti

Mlžení, zatajování skutečností, sdělování jen kusých informací, případně úplné zatloukání. S některou formou tohoto chování se občas setkal každý z nás. A to buď jako přímý strůjce, či naopak nevědomá oběť.

Obzvlášť v některých rodinách mají s takovým modelem bohaté zkušenosti. Označit to striktně jako lež a neférovost, by asi nebylo spravedlivé. Ti, kteří mlží, tak často činí z ohledu k ostatním a v dobré víře, že jim ušetří starosti. A také – všechny „lži“ se nedají házet do jednoho pytle a šmahem odsoudit.

Jedna má kolegyně si před více než patnácti lety udělala radost tzv. terapeutickým nákupem. Znáte to, že? Ten pocit, kdy se na nás všechno valí a starosti nás zasypávají měrou více než vrchovatou. V takových chvílích potřebujeme něco jako první pomoc. Něco, co nás potěší a alespoň na malou chvíli způsobí ono příjemné tetelení kolem srdíčka.

Pro zmíněnou kolegyni se tehdy staly oním záchranným kolem obyčejné spodní kalhotky. I když... obyčejné... Byly vyrobeny z pravého hedvábí, vyzdobeny ručně paličkovanou krajkou a stály – na tehdejší dobu obzvlášť nekřesťanských – šest stovek. „Už když jsem je kupovala, mi bylo jasné, že je to totální úlet, dát za spoďáry takový obnos. Ale bylo to silnější než já. Prostě jsem je musela mít a navíc jsem měla pocit, že si je po tom všem opravdu zasloužím.“ Když si pak svůj úlovek doma oblékla a kochala se před zrcadlem, nečekaně přišel domů manžel. Přistihl ji přímo při činu a přes mužskou neinformovanost v oblasti spodního prádla a materiálů mu bylo vše jasné. Hromovým hlasem zaburácel: „Co to máš? Ty sis koupila nový kalhotky? Jak na to koukám, tak ty stály nejmíň dvě stě korun!“

Jistě mi dáte za pravdu, že přiznat skutečnou cenu kalhotek by se rovnalo téměř sebevraždě a že účinek terapeutického nákupu by se okamžitě vytratil. A tak kolegyně jen potichounku špitla: „Stošedesát.“ I tato cifra způsobila jejímu šetřivému manželovi málem infarkt.

Dalo by se říct, že v tomto případě se vlastně jednalo o lež milosrdnou.

Jsou však lži a mlžení, které tak úplně nevinné nejsou. Třeba když prarodiče podstrkávají svému nejoblíbenějšímu vnoučeti „něco na přilepšenou“ a důrazně dodají: „A nikomu, hlavně bráchovi, to neříkej“.

Osobně považuji za jeden z nejhorších nešvarů v této oblasti mlžení o zdravotním stavu. Moje maminka byla v tomto ohledu vždycky ta statečná, která se se vším vypořádá sama a vydávala se za třeskutě zdravou až do chvíle, kdy skončila na JIPce v kritickém stavu. Mrzelo mne, že se se svými potížemi nesvěřila dřív, měla jsem pocit, že jako dcera mám právo vědět, co se s ní děje. Už jenom proto, abych jí mohla nějak vypomoci.

Že ani to není vždy úplně jednoduché, jsem pocítila před několika týdny na vlastní kůži. Zdravotní potíže, o kterých jsem si myslela, že je „nějak“ zvládnu, vyvrcholily nástupem do nemocnice na celkem banální zákrok. Až když jsem ležela na nemocničním lůžku, mi došlo, že bych asi měla informovat své dcery, protože jeden nikdy neví... Vytočila jsem tedy číslo té starší a v dobré víře, abych ji nevyděsila víc, než je nutné, jsem bodrým a optimistickým hlasem zahalekala: „Jani, prosím tě, neděs se, všechno je v pořádku, jen jsem v nemocnici a za chvíli jdu pod narkózu. Ale nic to není, zítra už asi půjdu domů.“

Zkuste hádat, jestli po tomto mém sdělení byla opravdu klidná. Po její reakci jsem svou druhou, mladší dceru, radši nechala v blažené nevědomosti. A později jsem si samozřejmě vyslechla: „No mami, jaktože jsi mi nic neřekla?“

Když tak o tom přemýšlím, musím uznat, že to není vždycky úplně jednoduché, udělat v každé situaci to nejsprávnější.

Přesto si myslím, že v úzkém rodinném kruhu by si lidé měli říkat pokud možno vše na rovinu. I to, co je nepříjemné a přináší starosti. Nejhorší je, když se něco říká jenom někomu a ten další se to v žádném případě nesmí dozvědět. V jedné rodině si takhle vzájemně vytvořili docela akční kovbojku, kdy už nikdo nevěděl, kdo a co smí nebo nesmí vědět a postupně vyplouvaly na povrch dávné skutečnosti, o kterých někteří členové neměli ani tušení. Jak to zámavalo vzájemnou důvěrou, si jistě dovedete představit.

Jak je to u vás? Snažíte se za všech okolností jednat na rovinu, nebo v zájmu klidu či ohledu na ty druhé radši zlehka zamlžujete a upravujete skutečnosti?

 

Z redakčního archivu

Jarka


17.8.2015   Rubrika: Partnerské problémy   |   Komentářů 20   |   Vytisknout

Hodnocení článku: 2,9/5   Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1   2   3   4   5  

 

Diskuse ke článku - Psst. Nikomu to neříkej, ano? aneb Zbytečné tajnosti

Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Zvolte stranu: 1-15 | 16-20
jelítko
jelítko - 20.8.2015 13:08

V rodině si řikáme naprosto všechno. Byli jsme s mámou a bráchou sami a tím to asi vzniklo. Neměla se komu svěřovat a tak se svěřovala nám a tím docílila toho, že jsme se zase my svěřovali se vším jí a nikdy nám ani za velký průšvihy hlavy netrhala. A tím mezi námi vznikla velká důvěra. Ve mně tím vychovala naprostou upřímnost, kterou dále ve vztazích uplatňuju a pořaduju. Taky mezi nejbližšími kamarády to tak mám. Se známými a kolegy v práci to už je jiná. Nepotřebuju se jim svěřovat, a když jim řikám polopravdy a nebo mlžim je mi to fuck. Ti lidé pro mě nejsou důležití, tak mě to vůbec netrápí. Takže za mě - mezi nejbližšíma upřímnost, jinde každej podle sebe.

 
PEGG
PEGG - 19.8.2015 14:48

máša h. - 18.8.2015 8:08 - reakce té byla krásně bezelstnásmajlik - 68

 
sharon
sharon - 19.8.2015 13:51

lhát se nemá .....ale někdy je ta lež milosrdná................smajlik - 26

 
caira
caira - 19.8.2015 13:25

Nelžu.
A nemám potřebu vše ventilovat mezi okolí.
Co nechce se nikdo nedozví, dokud se přímo nezeptá.
Nejsem zrovna svěřovací typ.

 
vosmajda
vosmajda - 19.8.2015 6:42

Když už tajnosti, tak úplně. Ne nakousávat, jako: Máma bude v šoku. Když se máma zeptá, co se stalo, tak: Řeknu ti to po jídle, a víš co, řeknu ti to až zítra. Tak takhle mě jenou manžel s dcerou vycukali. Musela jsem se informovat u tchána, jinak bych se asi zbláznila.

 
magatao
magatao - 18.8.2015 9:10

To je složitý, vždycky záleží na tom s kým mluvím, o co se jedná a kdo jakou míru pravdy unese. Když vím, že by mu to ublížilo, tak to nějak zaobalím a pokud to není nějak zásadně důležité a jde o prkotinu, klidně něco zamlčím. Ono znát ryzí pravdu nemusí být vždycky ku prospěchu věci.smajlik - 42

U nás to máme s rodičema trochu na pytel, takže jsem se naučila jim už nic o sobě neříkat. Když se vyloženě zeptají, resp. zeptá se máma (tátu nic nezajímá), tak když chci, odpovím jim, když nechci, tak ne. Neříkám im už ani to, když mi něco je nebo musím do nemocnice. Kytky mi nezalejou, nákup neobstarají a ještě se tváří, že je tou informací obtěžuju. Tak jen v nemocnici nahlásím jejich telefony, kdybych umřela (to po mně pořád chtějí, jakoby mě nemohli anonymně pohřbít do společného hrobu smajlik - 26smajlik - 42), a tím to končí. Jednou jim holt zavolají, no smajlik - 16

 
máša h.
máša h. - 18.8.2015 8:08

kubikm: no, podvádět snad neučíme, byla jsem tam takysmajlik - 68... mladí to s tou zdravou výživou trochu přehání, malé bude pět a prostě něco chce ochutnat...

 
dadka
dadka - 18.8.2015 7:32

jasmine:
Lhát se nemá...ale kdo někdy nezalže? Myslím, že na světě není člověk, který by aspoň jednou nezalhal.

 
jasmine
jasmine - 18.8.2015 4:02

ano lhát se nemá

 
kubikm
kubikm - 17.8.2015 23:30

lhát se nemá, ale naučila jsem se, že vykřičet na někoho pravdu taky není vhodné, ne každý člověk o holou pravdu stojí...

 
kubikm
kubikm - 17.8.2015 23:28

máša h.: a učit takhle děti podvádět...smajlik - 48

 
kubikm
kubikm - 17.8.2015 23:26

v naší rodině se vše říkalo na rovinu...úměrně věku a zdravotnímu stavu....
v rodině manžela platilo
tohle neříkej mamince, tohle neříkej Elče...tohle nesmí vědět tatínek...hrůza..
do naší rodiny tohle nesmělo
navíc bych si ty tisíce drobných lží nepamatovalasmajlik - 27

 
máša h.
máša h. - 17.8.2015 20:54

na letošní dovolené: druhá babi dala naší společné vnučce nějakou sušenku a pak povídá: "už to dojez, jde mamka" (sladké je skoro tabu) ... málem to klaplo, vnučka to rychle dožvejkala, dcera usedla na deku a malá s úsměvem pravila: "neviděla to!"smajlik - 34

 
YXH
YXH - 17.8.2015 16:12

Dulezite veci netajime, prkotinama nezatezujeme.

 
Almega
Almega - 17.8.2015 14:21

Jsem už v tom věku,kdy si doma s manželem říkáme skoro všechno.Kdyby se jednalo o nějakou nemoc,tak bych to řekla až tehdy,když už by bylo nějak zažehnáno,aby se netrápil.Děti si žijou svoje životy a myslím,že k jejich starostem bych jim nepřidávala ještě ty naše.Jedině finanční stránku života považuji za zcela otevřenou,aby nevznikaly nějaké bludy ať už o bohatství nebo chudobě ,a bylo jasné,co si můžeme nebo nemůžeme dovolit.

 

Zvolte stranu: 1-15 | 16-20
Sponzori

Prohledej


Výherci v soutěžích

Soutěže na Soutez.cz

    Anketa

    Covid

    Prodělali/y jste v uplynulém roce Covid?

    Celkem hlasovalo 77003.
    Archiv anket.