Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Každá z nás má nějakou oblíbenou domácí činnost. Pro někoho se domácnost dokonce stala koníčkem a pro jiné jsou domácí povinnosti, nebo aspoň některé z nich, pomalu za trest.

Mám kamarádku, která by nevzala do ruky kladívko či jiné nářadí. Nemá to nic společného s klasickou dělbou práce mezi mužem a ženou, ale prostě špinavé použité nářadí do ruky nevezme. Netuším jestli je to způsobeno odporem k udržbářským pracím a nebo protože nářadí je po použití špinavé. Upřímně kdo myje kleště apod??? Není to žadný desinfikující maniak, ale prostě nevezme do ruky nářadí, ani v pracovních rukavicích.

Můj tchán a manžel by nevzali do ruky štětku na toaletu. Tchán používá neskutečné množství čistících prostředků, kterými toaletu pravidelne prolévá, v míse má permanentně pověšenou hygienickou vůni, ale štětkou záchod neprojede ani kdyby ho vraždili. Jednou za 10 roku zakoupí novou mísu a vymění. Už skoro 25 roků žije sám, denně si vaří, pravidelně nakupuje, pere si, denně se koupe, pravda s úklidem to opravdu nepřehání, ale rozhodně nezarůstá lišejníkem, ovšem toaleta je začarovaná a pro něho nedotknutelná.

Já sama nemám žádnou oblíbenou nebo neoblíbenou domácí činnost. Jednou mám vlastní domácnost a k ní patří činosti, které se prostě dělat musí.  Nevadí mi vyprat prádlo, nadšením neomdlívám, ale neomezuje mě to. Pokud je pěkné počasí a můžu sušit prádlo venku na zahradě, to pak mám tuto činnost dokonce i ráda. Přes zimu je to už horší, nepochopila jsem, proč lidé pějí ódy na sušicku prádla. Ano je fajn na ručníky, povlečení, utěrky, prostě na věci u nichž eventuální sražení díky teplému vzduchu v sušičce nehraje roli. Běžné oblečení můžu v sušičce tak maximálně nechat projet z nejhoršího, ale jinak dosouším na sušáku a dohaduji se s manželem, kam ho postavit, aby nepřekážel.

Nevidím pointu v žehlení, protože upřímně pokud nejsem vyslovený maniak, který potřebuje nažehlený lemy (nebo jak se to jmenuje) na rukávech, tak 99% všeho oblečení stačí, v mých očích, složit hned po sundání ze šnůry. A po oblečení na tělo se teplem vycházejícím z nás samo narovná. Ubrusy a ubrousky nevlastním, na co žehlit froté ručník opravdu netuším a povlečení se zmuchlá hned po prvním použití. Že vyžehlené hromadky prádla vypadají hezky ve skříňi? Promiňte, ale do skříní mi nemá kdo co čučet! Žehlím asi tak 3x do roka, pokud vyrážíme někam, kde se manžel musí objevit v košili a nebo před vánocemi můj jediný sváteční ubrus, který vlastním.

Stejně tak to mám i s úklidem. Sice by jsme mohli dělat menší bordel, ale jednou mám rodinu a tři psy a tak holt musím aspoň jednou do týdne přejet barák vysavačem.

Co vysloveně nesnáším a zrušila bych je vaření. Kuchyni vymyslel masochista. A tím, že zrovna lidi musí jíst nejenom denně, ale dokonce několikrát za den, to evoluce  pěkně zvorala! Třeba taková šelma – uloví si, nažere se (spíš přežere se) a několik dalších dní se nemusí o žaludek vůbec starat. To ale pro obyčejnýho Homo Sapiens není dost dobrý. A to už vůbec nemluvím o maniacích posedlých zdravou vyživou – já jsem ráda, že vůbec něco rodině předložím na talíře, a oni blázni si vymýšlejí 5x denně různorodou stravu, zdravou snídani, svačinky a podobné blbosti. Upřimně se divím, že lidstvo během posledních několika tisíciletí už dávno nevyhynulo na špatné stravovací návyky!

A co mě osobně nejvíce leze na nervy? To jsou lidé, kteří rozhlašují po světě, jak je vaření pro rodinu naplňuje, jaký je to fantastický koníček, jak se v kuchyni vyřádí a tak dále. A absolutně nechápou, či nechtějí pochopit, moji averzi. Vždyť stát v kuchyni a sytit rodinu a přátele je TAAAAAK šíleně zabavné / ispirující / zajímavé / rozvíjející osobnost / naplňující / smysluplné (dále doplňte si podle sebe). Jeďte s takovým maniakem na dovolenou, on Vám před odjezdem naslibuje jak bude vařit a jaké speciality vám z ingrediencí v destinaci připraví. Ale nakonec zjistíte, že ho sice vaření baví, ale pouze když to vyhovuje jemu. On přece nemá sílu po celém dni na pláži nebo po celodenním výletě  večer vyvařovat a navíc pro všechny. On potřebuje inspiraci a milión ingrediencí, které v dané destinaci buď neexistují a nebo stojí měsíční výplatu. A nakonec svůj proslov korunuje větou, že “on má přece taky právo na dovolenou”. A kdo nakonec skončí u plotny, protože má hlad a protože má s sebou dvě děti, které by po celém dni venku nacpaly do sebe v podstatě cokoliv? Ten blbec, který kuchyni bytostně nesnáší, ale není milionář, aby mohl celou sešlost pozvat do restaurace. A nakonec když se všichni sesednou u stolu, onen vařící maniak nevěřícně kroutí hlavou, jak jsem to či ono mohla uvařit, když kuchyňská výbava zahrnuje jeden hrnec a podivnou pánev. Na něčem takovým by on ani omylem nevařil.  Hned naslibuje jak ráno zajde do místního obchodu a zakoupí patřičné vybavení, abychom si zítra mohli opravdu pochutnat (to chce klid, do rána na to dotyčný zapomene a další večer se situace opakuje). Mezitím zbytek osazenstva rozebírá, jestli pokrm je dostatečně osolen, opepřen, co oni by bývali udělali jinak a já přemýšlím, jestli by se nevyplatilo přece jenom radši zemřít hladem. Přece jim to teď nehodím na hlavu, když jsem se dokopala k uvaření té záhadnosti, kterou jsem jim předložila.

Kterou domácí činnost bytostně nesnášíte Vy a nebo kdokoliv ve Vašem okolí, jen se pochlubte.

PS. Pokud někdo nerad vaří, dejme mi vědět, ať v tom nelítám sama!