Zde diskutujeme na téma:
Ahoj lidičky, přihlásila jsem se do skupiny šťastné ženy, protože zde hledám radu, cestu ke štěstí... Jsem pět let rozvedená s patnáctiletým synem. Mám za sebou pár nepodařených vztahů, nyní jsem potkala JEHO.. Máru.. je mu 45 let, mě bude 37. Poznali jsme se zhruba před čtyřmi měsíci na seznamce, on byl ten,který mě oslovil jako první..úplně první ze všech potencionálních nápadníků a hned to mezi námi zajiskřilo přes písmenka. Začli jsme si psát, po pár dnech jsme si vyměnili čísla a začli si i volat. Hned první hovor trval pět hodin, nemohly jsme přestat mluvit. Začli jsme se vídat, podnikali výlety, kino, divadlo, procházky, večeře.. prostě jsme si užívali a stále užíváme, ale jen my dva.. Syna jsem mu představila asi po dvou měsích, on mi svojí desetiletou dceru dodnes nepředstavil. Pravda je, že má střídavou péči a v době, kdy jí má jsem zase já v práci, ale domnívám se, že i tak bych mi jí dosud nepředstavil. Jeho dcera ví, že má kamarádku Álu.. mě.. ale neviděly jsme se. Bydlíme od sebe 170km, dělí nás dálka. Na začátku vztahu jsem z něho cítila zamilovanost, byl pozorný, jakykoliv čas věnoval mě, dodnes podřizuje svůj volný čas mě, kdykoli mám volno jsme spolu. Známe se asi čtyři měsíce, je mi s ním krásně, opečovává mě, rozmazluje, pořád mě objímá, mazlí, cítím se s ním v bezpečí, ale... přijde mi, že to nikam nespěje, že jemu vyhovuje stav jaký ted je a nehodlá na tom nic měnit, tím myslím, že vůbec nemluví o budoucnosti, ve smyslu společného bydlení,sestěhování . Už jen to, že mě neseznámil s dcerou mi přijde alarmující. Bojím se, že náš vztah bere jenom jako užívání si spolu.. a nenechá to postoupit dál. Vím, že jsme spolu teprve čtyři měsíce, že nemůžu nic hrotit, já s nim za tu dobu zažila víc, jak se všema ostatníma za poslední roky.. Ano.. jenom já :( .. Mrzí mě a bolí, že nepodnikáme nic společně se synem. Mára je muž, který je pozorný, zábavný, vtipný, má svoji firmu, takže je zaopatřený, krásný byt, dceru, on je vlastně samostatná jednotka a ženu nepotřebuje, jen na ty hezké chvilky a trávení volného času.. manželství mu nedopadlo, poté si prošel neštastnou láskou.. a pak už měl jen kamarádky a byl náležitě hrdý na to, jakou si vybudoval kolem sebe hradbu, že se mu žádná žena nedostala blíž.. Pak potkal mě.. Na začátku byla určitě zamilovanost, postupem času mi ale přijde, že se to v něm pere. Jeden den se mu hrozně stýská, nemůže se dočkat až budeme spolu, jindy je vypnutej před celým světem i přede mnou.. Když jsme spolu, je nám oběma krásně.. říká mi, že mě má rád, je mu se mnou moc hezky, že si nikdy takhle s žádnou ženou nerozuměl, máme stejný humor, rádi klábosíme, jsme k sobě hodně upřímní, až ta pravda někdy bolí.. ale já k němu nejsem upřímná v zásadní věci a to.. obávám se, že on snad ani netuší, že mě to takhle nevyhovuje, že já chci víc.. že nechci být jen výpln jeho volného času.. On mi říká, že si na mě "zvyká" .. zvyká si na to nebýt sám, dlouhých osm let neměl vztah, naučil se žít sám, cítím z něho, že se bojí vztahu, dalšího zklamání a bolí to. Nevyznám se v něm, kdyby mě bral jenom jako holku na užívání, nepředstavoval by mě všem kamarádům, kolegům v práci, zaměstnancům..nebo ano??.. ale, nepředstavil mě dceři, kterou nade vše miluje.. Už mi asi dvakrát dal přednost před trávením času s dcerou.. což v minulých dobách nepřicházelo v úvahu. Vím, že mě má rád, pomáhá mi, je pozorný, milý, přijdu si vedle něj jako princezna, ale bojím se.. Bojím se na něj tlačit, protože vím, že pak se stáhne a uteče.. Má to tak, hned na začátku mi řekl, prosím bud trpělivá, netlač na mě, musim si zvyknout na to že nejsem sám, cítím z něho zodpovědnost za mě, když ho potřebuju, je mi na blízku. Říkám si, holka buď nohama na zemi, nezamiluj se, ale je to tak těžký to ustát, už teď vím, že ho nejde nemilovat.. Nevím, jak se chovat, zda netlačit, chovat se jako doposud, neřešit, užívat si společné chvilky a doufat, že postoupíme dál, nebo řešit a ztratit ho???Založila Ála poslat vzkaz