Maminka se chce vdát. Bojím se o dědictví.
.jpg)
Možná mě některé z vás odsoudí a pomyslí si, že jsem sobecká a vypočítavá. Přesto jsem se rozhodla jít s kůží na trh a zeptat se čtenářek, co si myslí o situaci, která je teď v naší rodině.
Moje maminka se totiž rozhodla, že se vdá, ačkoli jí je už skoro sedmdesát let. Tatínek zemřel před deseti lety a maminka jeho odchod nesla těžce. Dlouho byla sama, snažila jsem se být s ní co nejvíc. Jezdila s námi na dovolené, často u nás trávila celé víkendy a samozřejmě Vánoce i Velikonoce.
Nikdy mi pro ni nebylo nic zatěžko, ani mému manželovi. Kdykoli potřebovala někam odvézt, něco opravit, udělat velký nákup – všechno jsme považovali za samozřejmost. Je to přece moje máma, sourozence nemám, a ona tedy nemá nikoho jiného, kdo by se o ni postaral.
Před dvěma lety se situace změnila. Maminka si našla přítele, muže sice o dost let staršího, ale velice vitálního a ve výborné kondici. Je mu 79 let, je rozvedený a má tři děti a osm vnoučat.
Maminka úplně ožila, jako by celá omládla a rozkvetla. S přítelem si velice rozumí, dokonce spolu jezdí i na dovolenou k moři. Oběma to moc přeji, jsem ráda, že maminka je skutečně šťastná.
Jedna věc mě však trápí. Totiž, jak nám před časem oznámili, chtějí se vzít. Zatím spolu žijí tzv. na hromádce, ale svůj vztah by chtěli zpečetit i úředně. Chápu, že pro lidi z jejich generace je svatba přirozená, když už spolu žijí.
Jenomže z jejich rozhodnutí nadšená nejsem. Jde o to, že maminka je velice slušně zabezpečená. S tatínkem si pořídili poměrně dost hodnotných věcí, má krásně zařízený byt, drahé obrazy i starožitnosti. Je to její velký koníček, vlastně už od mládí je vášnivou sběratelkou starožitností. Vždycky říkala, že až jednou nebude, všechno bude moje a mých dětí, tedy jejích vnoučat.
Víte, nechci vypadat hamižně ani necitlivě. Nejsem taková. Jen se snažím uvažovat realisticky. Bojím se, aby ty krásné věci jednou nepřipadly třeba jejímu manželovi nebo jeho dětem. Na to, abych se s nimi soudila a tahala o dědictví, nemám povahu. Ta svatba totiž všechno velmi komplikuje a nelíbí se mi to. Vím, že nemám právo rozhodovat o maminčině životě, to musí udělat ona sama. Také se nehodí, abych jí říkala, z čeho mám obavy, protože by to vypadalo, že už se na dědictví celá třesu.
Přiznám se, že se za své myšlenky částečně stydím, připadá mi nepatřičné zabývat se takovými věcmi. Ale nemůžu si pomoct. Zkrátka se mi to pořád vkrádá do hlavy a není síly, která by mě toho zbavila.
Třeba mi pomůže, když si přečtu názory ostatních. Myslíte si, že to, co mě napadá, je v tomto případě na místě, nebo jsem podle vás chtivá a zištná potvora?
24.7.2008 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 48 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Maminka se chce vdát. Bojím se o dědictví.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
neboj,hladová nejsi.Je předmanželská smlouva.Ještě nehodlají umřít, ale chtějí si to užít.Pochybuji,že by starý pán chtěl na vaší matce zbohatnout.Taktně promluv s mamkou a přej jim to
Tak já nevím,kde se v lidech bere pořád myšlenka,že mají právo na všechno,co bylo jejich rodičů?Když máte s maminkou tak pěkný vztah,tak jí snad popřejete několik pěkných let po boku někoho,s kým ožila a nebudete myslet na dědictví.Podle toho,co píšete,mezi vámi nejsou spory,tak můžete být jistá,že maminka svoje věci uspořádala tak,aby jste o nic nepřišla.
chytrájakrádio: souhlas!
Podobný problém mám také. Moje ani manželovi děti nás neznají, pokud něco nepotřebují.Co máme, vybudovali jsme společně. Jediný kdo nám pomáhal, je jeden můj vnuk.Když se zmíním o závěti, manžel řekne, at se po naši smrti poperou.Mně se to ale nelíbí. Chtěla bych, aby se napsala závět a vše se odkázalo rovným dílem vnoučatům. Vlastní děti bych vyloučila, pro nezájem a neposkytování žádné pomoci.
já vim, že to asi bude považovaný za ufonskej názor, ale to, že si tvoje máma s tvým tátou něco vybudovali a pořídili přece ještě neznamená, že na to maj jejich děti bezvýhradný právo...
ivetama: vždyť i Váš problém řeší můj předešlý článek. Nekomplikujte si situaci a pořádně si ho přečtěte.
ivetama: vždyť i Váš problém řeší můj předešlý článek. Nekomplikujte si situaci a pořádně si ho přečtěte.
Nevím, jestli mi to v článku uniká, ale po otci už jste musela dědit - podle zákona (pokud vím) je polovina manželky a polovina dětí. A je bohužel fakt, že se svým majetkem může maminka naložit jak chce (není samozřejmostí, že děti něco dědí - někdy jen dluhy). Taky řeším dědictví, ale z druhé strany. Mám dceru z prvního manželství a byt, který je jen můj. S novým přítelem se chystám na druhé dítě. S přítelem už jsme koupili domek, takže půlka je moje. A teď když se vezmem tak při dědictví by půl mého majetku získal manžel. Po něm by už moje první dcera nedědila, takže by jí z mého majetku zůstalo absolutní minimum a tomu se budu muset snažit předejít. Je mi teprv 33, ale na tyhle majetkové záležitosti myslím pořád. Na druhou stranu, kdyby za mnou přišla dcera a řekla mi, že má strach o svoje dědictví, asi by mě pěkně naštvala. Takže ideální by možná bylo nějak nenápadně nadhodit téma dědictví nebo třeba přes maminčinu kamarádku.
Být Tebou. dohodla bych se s maminkou, aby svého muže zbavila práva dědictví, tedy sepsala v tomto smyslu závěť. Manžel není neopomenutelný dědic. A aby to ani mezi ním a maminkou nedělalo zlou krev, může tuto závěť sepsat u notáře aniž by to on vědět. Nemyslím si, že by to od ní byl až takový podraz. On, aniž by ona o tom věděla, může udělat totéž.Jde přece jen o závěť a tím se maminka nezbavuje práva majetkem nadále za života disponovat.
jsi neopomenutelný dědic... takže něco Ti určitě zůstane.
Častokrát se setkávám s tím, že lidé mají mezi sebou dluhy z minulých životů, které by měli vyrovnat. Proto jsou někdy nepochopitelné dědické smlouvy.
naše babička žila léta s dědou (původně cizí pán) a taky mě docela nakrklo, když se děda rok po její smrti stěhoval ke svým příbuzným a ti si nabrali z babičinného bytu, co se jim hodilo. S tím, že je děda na to zvyklý. Veškeré vybavení přitom bylo babičky
Takže lepší je všechno předem na rovinu probrat...
U nás v rodině se to již několik generací řeší tak, že rodiče rozdělují majetek rovnoměrným dílem ještě za života, aby se vyhnulo posmrtným tahanicím. A funguje to myslím ke spokojenosti všech zúčastněných.
Nezlobte se, ale taky by mi naštvalo, kdyby můj předek na stará kolena rozfrcal rodinné jmění s někým, koho potkal na sklonku života. To se stalo mojí tchýni - její tetička se v důchodu podruhé vdala a dokázala utratit skoro všechno, co její předchozí generace vytvořili, včetně části, která byla defacto přiřknuta tchýni poté, co její matka, tedy sestra té tetky, emigrovala. Tak aby to soudruzi nezabavili, tetka nábytek a cennosti prohlásila za své vlastnictví a tchýně utřela akorát tak nos. Přitom měla přislíbeno, že v závěti jí to odkáže, ale pak umřela dřív než ten vykuk dědek, co si ho vzala, a závěť žádnou nezanechala.
inini: ale zákon se obejít nedá. Proto si myslím, že by bylo dobře kvůli pochybnostem ze všech stran získat jistotu návštěvou právníka. V tom nic špatného nevidím - naopak, svědčí to o velké odpovědnosti člověka, který hodlá učinit závažný krok. Nikoho tím nemusí poškodit a hodně věcí se tím ujasní a vyřeší. To nemá s vděčností dětí k rodičům co dělat, jde jen o to mít své záležitosti v pořádku a nenechat potomky v nejistotě. Není nic horšího, než hádky po pohřbu o majetek a následné roztrpčení pozůstalých.
Všechno naopak: když potřebovala maminka něco přivézt atd. tak jste to považovali za samozřejmost. Maminka považovala za samozřejmost Vám dát vychování, péči, neprospané noci... Majetek, který má, si pořídili s tatínkem, Vy jste se na tom nepodílela. Vy zase nahromadíte za svůj život "svou kuličku". Maminka nemá žádnou povinnost vůči Vám a může se zařídit, jak sama uzná za vhodné. Pokud Vám nebo vnoučatům bude chtít něco dát, je to její dobrá vůle, ne povinnost. Ano, měla byste dostat něco NA PAMÁTKU, něco, co by Vám maminku připomínalo, co by Vám připomínalo krásné chvilky s ní. A přejte jí, že se cítí dobře, že není sama - to je totiž něco jiného, než to, že má Vaši rodinu. Ještě neodešla, ještě má na tom světě svůj kus života.
orinka: pěkně napsáno 
. Je to jen na ní.
Znám případ, kdy matka darovala celý svůj dům ještě za života jen jednomu ze svých dětí. Ten druhý, i když hodnější, utřel nos. Teď je stará a potřebuje aby se o ní někdo staral. No, a co myslíte? Ten, co dostal barák chce maminku přestěhovat do bytu k tomu, to nedostal nic, že prý se musí o tu péči podělit.
ať je to jak je to - pořádek dělá přátele a nic není horšího, než tajemné dohady a spekulace. Oba jsou víc než dospělí a jestliže se chtějí vzít, dávají najevo, jak moc jim na pořádku záleží. Takže teď už jen zbývá zajít k právníkovi a svoje věci uspořádat tak, aby byl v rodině klid. Je to jednoduché, no ne? Maminka se přece nevdává bezhlavě a proto, aby ublížila zbytku své rodiny, určitě to pochopí a všechno včas vyřídí.
