Takovou bych chtěl mít dovolenou, jakou ty máš práci
.jpg)
Když jsem za svých mladých let pracovala v jednom velkém krajském knihkupectví, bylo mým tajným přáním být zaměstnaná někde, kde je možnost u práce sedět. Byla jsem naprosto přesvědčená, že ten, kdo u práce sedí, se vlastně nemůže unavit.
Jako prodavačka jsem měla za celý den nohy ošoupané až ke kolenům a patnáctiminutová přestávka na oběd to nevytrhla. I přes mé mládí mne nohy večer co večer třeskutě bolely a tajně jsem snila o pěkném, teplém místečku v nějaké útulné kanceláři, kde bych hezky v poklidu hačala na prdýlce a občas něco naťukala do psacího stroje.
Když jsem později po mateřské dovolené na takové místo nastoupila, záhy jsem zjistila, že má představa o klidném a pokojném úřednickém zaměstnání byla realitě na hony vzdálená. Vtípky o kancelářských myších, které si v pracovní době lakují nehty, mne přiváděly k šílenství. Z hlavy se mi ze všech možných uzávěrek a hlášení kouřilo, z ustavičného cvakání na stroji jsem měla pomalu tik a prdelka mne od nepřetržitého sezení večer co večer třeskutě bolela. Se zamáčknutou slzou jsem nostalgicky vzpomínala na cvrkot za knihkupeckým pultem, kontakt se zákazníky a na vůni nových knih.
Čím to, že člověk vždycky chce to, co nemá? Co se týká zaměstnání a náplně práce to platí snad dvojnásob. Ten, kdo od rána do večera do úmoru fyzicky dře jako kůň, závidí tomu, kdo se živí hlavou, a naopak. Ti, jejichž náplní práce je duševní činnost si kolikrát přejí pracovat manuálně a mít takzvaně čistou hlavu.
Maminka na mateřské tajně pofňukává při vzpomínce na své pracovní místo a s pocitem viny se sem tam přistihne, jak ji domácnostní stereotyp unavuje, její bývalá kolegyně si zase ze všeho nejvíc přeje jít na mateřskou a mít svůj klid. Žena, která šílí ze svého šéfa či nesnesitelných kolegyň, by zase ráda pracovala z domova. Ve svých představách vidí dokonale uklizenou a opečovávanou domácnost a stoprocentně odvedenou práci pro zaměstnavatele. Pokud se ji podaří tento sen splnit, po několika týdnech či měsících zjistí, že mít doma zároveň i práci je vyčerpávající a někdy až frustrující. Člověk nemá možnost odnikud nikam utéct. Neustále je doma a neustále je v práci. Deprimující.
Když o tom tak přemýšlím, docházím k závěru, že naprosto stoprocentně vyhovující zaměstnání snad ani neexistuje. Všude je něco, všechno má své výhody a nevýhody. Myslet si, že na jiném místě na tom budu líp, je čiré bláznovství. Ano, zbavíme se třeba toho, co nás momentálně štve, ale zároveň získáme něco, co nás štvát teprve začne a o čem jsme dosud neměli ani tušení.
Jak jste na tom vy se svým zaměstnáním? Jste spokojené? Převažují ve vaší práci klady nad zápory, nebo naopak? Měnily jste někdy svou dosavadní práci za nějakou naprosto odlišnou, v úplně jiném oboru? A splnila tato změna vaše očekávání?
15.3.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 55 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Takovou bych chtěl mít dovolenou, jakou ty máš práci
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
Já vlastně jako moje první zaměstnání pracovala ve starožitnostech jako prodavačka. Zezačátku to bylo naprosto super, spousta nových věcí, tam se člověk pořád učí, neustále v kontaktu s různými lidmi. Než jsem šla na mateřskou, situace se začla zhoršovat, už nebývalo tak rušno, lidi často protivní ..... a ted je to ještě horší, plně doléhá krize....... jsem už hodně dlouho na mateřské a nedokážu si představit, že z každodeního šrumce na mateřské (se 3 dětmi 
) se vrátím do té nudy. Ono se to nezdá, ale nuda opravdu unavuje 
A taky nechci nastoupit do práce, kde bych byla vlastně celý den, děti bych akorát tak vypravila do školky, školy a večer je chystala do postele 
No uvidím jak se to vyvrbí, brzy budu muset začít chodit aspon na den, dva v týdnu... 
mashanka: tak jo 
.jpg)
majucho, 26 někdy taky, ale tu zrovna málo. Ale Strašnická vozovna ji jezdí a tam je jedna holka hodně podobná - spíš to bude ona
Já pracuju ve zdravotnictví vždycky jsem chtěla pracovat v nemocnici a jsem tam strašně spokojená je to sice dřina,ale nejsem na to sama a až na ty záda!! dělam se starými lidmi na psychiatrii!! bych neměnila.(není to má původní profese)Musela jsem si doplnit vzdělání až po čtyřicítce a dobře jsem udělala.Do té doby jsem byla všude zoufalá.Myslím,že je důležité aby člověka bavila(zajímala) ta práce jako taková a pak se ostatní věci kolem dobře snáší.Jakpíšu předtím chce to hledat co vás baví a pak je to radost.Já se do práce těším.
Já jsem byla na mateřské velmi spokojená a po práci se mi nestýskalo. Ale rentiérka nejsem a tak jsem do práce musela. Mě bere práce strašně moc energie a času i když mám dobrý kolektiv. Ale být doma, měla bych čas na své koníčky, na syna, na lékaře, na cvičení a ne to všechno stíhat vyšťavená z práce.
mashanka: nejezdíš 26? Asi před dvěma dny se mi zdálo, že ji řídila paní, která byla hrozně podobná té fotce, co máš v profilu :-)
.gif)
Dělala jsem spoustu let ve zdravotnictví, pak v soc. službách a teď jsem úplně jinde a moc spokojená. Je to hlavně proto, že tu je fajn kolektiv (smíšený a převážně muži), taky je rozumné vedení a nebuzeruje jak jinde. Jinak práce je velmi náročná psychicky, máme na starosti mládež s poruchami chování (takhle napsaný to nevypadá děsně, ale je to děsný). Taky si cením toho, že se nenadřu fyzicky, protože před tím jsem pracovala u postižených s kombinovanými vadami a bylo to náročné jak fyzicky, tak i psychicky, často mě bolela záda. Tady se dá i v pracovní době sportovat - cyklistika, turistika, lyžování, opravdu super
. A taky se mi líbí, že to je práce na směny, to je potom více volna než když se chodí jen na ráno a jsou sice volné víkendy, ale v pátek je člověk úplně grogy
Ale je fakt, že směnovat se nedá s malými dětmi
. Rozhodně už bych nechtěla dělat v soc. službách.
medvěd: já jsem rodičům dodnes vděčná, že mi rozmluvili střední pedág - z těch důvodů, co tu píšeš - mluvíš mi z duše.
talenka: dik. ale pro kantorku deti je treba jedna podstatna vlastnost, ktera mi chybi...mit rad deti a to HODNE....coz ja tezce postradam. nemam vuli ani chut vnucovat se se vzdelavanim nejakym detem, ktere na to totalne dlabou......a navic me strasne rozciluje nekazen, mam na deti vysoke naroky
.gif)
mashanka: No,asi někdy musí být sranda, hlavně s opilcema. Ale ty jsi tam zavřená? Můžou na tebe?
jo a nejvíc remcají ti, kteří toho nejmíň vědí - to znám 
Nenech se mýlit - oni si klidně zaklepou,když jedu třeba jinam, než když jeli stejnou linkou naposledy (před 20 lety)
Ale,ať si kecají, mě to nevzrušuje 
mashanka: Tak to radši zůstaň u tramvaje,tam ti lidi nadávají za zadkem nebo venku, ve zdravotnictví nadávají přímo.
Takhle přesně ne, ale může se teoreticky stát, že projíždí druhým vozem a zadá jízdu v okamžiku, kdy má pantograf na kontaktu, kterým se ta výhybka přehazuje - a ten proud, co tam projde, tu výhybku přehodí - zjednodušeně řečeno.
Ale bát se nemusíš, tohle se skoro nestává - řidiči jsou vyškoleni a vědí, co dělají. Navíc, naprostá většina těch kontaktů je už radiových, takže je to vyeliminováno. Ale má to prostě své, jako všechno. Spousta věcí, které vypadají jednoduše, jednoduché tak úplně nejsou
mashanka: to jako že řidič zareaguje opožděně a přehodí výhybku ve chvíli, kdy už je čelem za ní? Brrrr.. začínám se bát jezdit tramvají! 
Zdravotnictví mě také baví - baví mě všechny stroje a tělo je vlastně také takový stroj - když je dobře seštelované, hezky si vrní
