Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Rozarka74: to mi je líto. Ono hodně záleží na tom kde ten člověk je. My teda máme štěstí, babi je v dobrém zařízení. Není to nemocnice nebo LDN, jmenuje se to myslím "dům péče ČČK", platí se to, ale prostředí je fajn, sestřičky (ony už to jsou skoro všechno starší dámy) fakt hodné a ochotné.

Ale tohle je zatím jen o štěstí na ústav, všeobecně myslím platí, že je důležitý, aby za tím člověkěm někdo chodil, aby se tam necítil sám. Když ví, že sice prostředí je naprd, ale vě čtyři přijde Venca a v pět Růža, s oběma si zanadávají na sestry a stravu, Růža přinese kus štrůdlu a řekne co novýho v ulici a s Vencou si možná dají tajně čouda na balkóně, tak to nebudou brát, že jsou odstrčený :-)

majucha: škoda, že nás není víc, kdo se ozvou, třeba by se něco změnilo. Ale asi ne. Jinak my jsme byli rádi, že jsme v Praze babičku mohli někam dát, ale bylo to tam příšerné. PŘÍŠERNÉ!! Ale nebylo kam jí jinam dát, pořád jsme čekali až konečně babičce přiklepnou domov důchodců - bohužel, babička umřela dřív. Upřímně řečeno, byl to trochu lágr pro staré lidi. Dalo by se říct, že ne každému starouškovi se podařilo z toho oddělení následné péče odejít "ve zdraví" domů. Kromě toho, že jídlo bylo HNUSNÉ a většina sester neochotných, večeře se podávala už v 17,15 a potom už těm starouškům, pokud byli bezmocní a jídlo si sami nepřinesli nebo nesnědli něco ze svých zásob, nikdo nic nedal. Dovedeš si představit, ti chudáci jedli naposledy ve čtvrt na šest a pak až po osmé ráno!! Všichni tam hubli, babička taky - a to jsme jí kupovali sušenky, jogurty, tvarohy, ovoce... vždycky když jsem ocházela, nechala jsem jí na stolku něco k večeři. Mmch, večeře taky byla krajíc suchého chleba a sýr cottage - a viděla jsem to tam několikrát. Ale pořád lepší než vařené jídlo, to byla opravdu HNUSÁRNA. . A to jsem z nemocnice na ledacos zvyklá, dělala jsem sestřičku a taky jsem v nemocnici nějakou dobu ležela, ale tohle... A sestry byly neochotné, dávaly starouškům pleny a nechávaly je ležet doslova v hovnech od pozdního odpoledne až do večera. Vím to od babičky i od ostatních pacientek. Kdybych alespoň viděla, že něco dělají... ale v době návštěv byli všichni zavření v místnosti, kde hulili, všude bylo zavřeno, málokdy navečer vyšli ven (kvůli práci jsem často chodila za babičkou až po návštěvních hodinách). Sestra obešla staroušky až večer, všechny přeblila najednou... Takže klidně nechala někoho ležet - s odpuštěním - v hovnech i několik hodin. Na pokoji byl pro 5 lidí zvonek jen jeden!!! A nedozvonila jsi se, bohužel. Já chodila radši klepat na dveře, když jsem něco potřebovala.
Ale abych nekřivdiola, jedna sestřička tam byla opravdu hodná a milá, ale dostalo mě, když mi jednou řekla, ať babičce přineseme něco k jídlu, že jí nemocniční strava nestačí - a přitom měla babička jogurty v lednici a ve stole sušenky. Okamžitě jsem nakomandovala rodinu, aby nakoupila dětské ovocné a masové výživy, ale bylo pozdě, babička umřela. Mšla sice vážné zdravotní obtíže, ale te

Rozarka74: přesně tak. Oni si lidi představují, že péče o starého člověka je to, že on v klidu a míru sedí v křesle nebo v posteli a ty mu dvakrát za den uvaříš čaj, pohladíš po ruce a přečteš pohádku. Náplasti a tablety na bolest? To je vtip týdne, to zabere zdravýmu člověku kyž ho berou zuby nebo si namůže záda, ale proti úpornejm chonickejm bolestem je to neúčinné. Někdy ani starýmu člověku tabletu dát nejde, aby se s ní neudusil. Babička má rozpadlou páteř a bez několika injekcí denně by to nezvládla. Všichni kolem ní to mají podobně. Péče o lidi s tracheotomií, s vývodem, s žaludeční sondou, nebo i jen o ty, kteří se nemohou sami hýbat a obsloužit je úvazek na dvacet čtyři hodin denně. Není možné je nechat doma samotné a odejít si třeba na poštu nebo na nákup. Je třeba vydržet nejen tu péči, která je i psychicky vyčerpávající, ale všechny požadavky, problémy, bolesti, nálady, naučit se odhadnout, kdy to ještě zvládneme doma a kdy je potřeba volat rychlou... to je všechno neskutečně vyčerpávající. A nedá se moc spolehnout na to, že partner (chlap) pomůže. Něco málo zvládnou, ale na většinu věcí nemají žaludky. Prchají pryč už když se narodí postižené dítě, a tohle je mnohokrát horší. Tady častokrát zazněly názory, že tchyni by nikdo neuvařil ani kafe nebo jí nepomohl s úklidem, jak tedy čekat, že jí bude někdo vyměňovat pleny a ošetřovat bércovej vřed.
Když se vybere vhodné zařízení, tak tam má péči opravdu lepší, doktor je hned za rohem a sestřičky jsou docela milé. A když do toho zařízení každý den někdo skočí na hoďku, dvě, toho starouška chytne za ruku, poklábosí s ním a stráví s ním nějaký čas v klidu a pohodě, tak na tom není nic špatného. Možná je to dokonce i lepší, protože doma je ten ošetřovatel tak vyflusaný po všech stránkách, že na nějaké projevy citu nebo ohledů není čas ani síla. Takhle si můžou ještě mnohokrát dát najevo, že se mají rádi.
Ono je hrozně fajn, když to někdo zvládne a nechá si stařečka doma. Ale nejde odsuzovat za to, že někdo zvolil jinak. Zvlášť ne těmi, kteří to na vlastní zadek nikdy nezažili.

Ještě se musím vrátit k této diskuzi. Dva dny po tom, co jsem sem napsala svůj příspěvek (30.3.), moje babička umřela. Jsem moc ráda, že jsem k ní syna vzala, že ho viděla. Syn vůbec nemluví o tom, že by mu tam něco vadilo (např.smrad, protože to tam fakt smrdělo) nebo že by se bál, vůbec. Naopak, říká že mu je líto že babička umřela, že jí měl rád.

A ješztě k příspěvku od Arna - 30.3.2010 19:03
Jestli jsi nikdy doma nepečovala o starého nebo postiženého člověka, je bohužel tvůj příspěvek silně idealistický. my jezdili za babičkou do jejího bytu dokud to šlo, trvalo to 6 let a byli sjme z toho vyčerpaní. A když už to nešlo, museli jsme babičku dát do LDN. Bylo pro nás velice smutné vidět, co se tam dje, ale doma jsme jí nikdo mít nemohl, tak finančně ani psychicky dobře na tom zase nejsme. Starat se o starého nemocného člověka není péče o laskavou babičku, která je dojatá nad péčí, které se jí dostává, zatímco si s libým úsměvem říkáš, jak jí oplácíš vše, co ona tobě dala. Je to neuvěřitelně psychicky i tělesně náročná práce, neplacená, jde o odříkání i neustálé obětování svého života. A pokud máš i svojí rodinu, je to ještě horší, musíš dávat všem co potřebují... ale kde na to brát? Starý člověk bývá mrzutý, zlostný, vyčítá, když už nedojde na wc musíš ho umývat a přebalovat, uklízet... zažilas to někdy??? Já ano...a vím že to je náročné. Mě spíš vadí, že lidé za svými staroušky nechodí, nenavštěvují je. To my za babičkou chodili, skoro každý den u ní někdo byl, ať už doma nebo v nemocnici. I tam jsem jí umyla, učesla, vyčistila umělé zuby, připravila jídlo, převlíkla košili... Ale spousta stařečků tam byla sama, umřeli opuštěni svojí rodinou. To je horší. Snad jsem to napsala příliš drsně, ale realita je prostě jiná.

aluskas: aluskas - 16.4.2010 8:13
Tohle ale nejde zevšeobecňovat. Vždycky záleží na konkrétní situaci a vážnosti stavu toho nemocného. Pokud je to "rychlá záležitost", tak to potom čtrnáctidenní dovolená může spravit, ale pokud je to péče na dlouhá léta . To už není pohodlnost, ale jde o ztrátu zaměstnání a vážné existenční potíže. Zvlášť v pokročilejším věku, kdy už není moc velká šance se do práce vrátit. Navíc nezapomeň, že starší lidi už mají sami zdravotní potíže a tahat někoho na zádech nebo s ním dělat jiné fyzické aktivity - i třeba ho jen polohovat, kdyby to byl úplný ležák - je pro ně prostě náročné a opravdu to těžko zvládají.
Kdybych při tomhle neviděla několik let moji tetu s mámou, který se v tom střídaly, přičemž samy běhají po doktorech s vážnými chorobami a teta se do toho ještě stará o svého těžce nemocného muže, tak by se mi to taky zdálo jako brnkačka. Jenže ona není...

Dobrý den, možná to napíšu drsně a zle, ale nemyslím to tak, jen nemám slova a chci to napsat dřív, než se rozbrečím nad svou vlastní maminkou. Určitě je tam vemte, holčičky se s ní rozloučí a ona s nimi. Poznamenat je to nemůže, pokud je nebudete nutit ji líbat nebo dělat cokoliv proti jejich vůli (pokud budou chtít, ať to udělají, nebraňte jim). Šestileté dítě rozumí víc, než si o něm myslíme, a tohle by Vám jednou mohly i vyčítat. A můžete s nimi přece také mluvit o smrti, proč přichází a proč přichází k babičce, že ony se bát nemusejí.... a Vám... posílám lásku a sílu, je to moc smutné období, ale přejde to, smutek se přetaví v další radosti pokud ještě můžu, kupte si Bachovy krizové kapky a homeopatikum Ignatia amara ideálně 200ch (lze to i doma "dobouchat" ve skleničce) , mně opravdu moc pomohly přežít to nejhorší období, abych se mohla postarat o dvouletého synka (také jsme ho za babičkou vodili, i když nevěděla, kdo to je).

také napíšu vlastní zkušenost: bylo mi skoro 10 let, přišli jsme na návštěvu za babičkou, která umírala na rakovinu, babička 3 dny poté zemřela ... ten pohled si pamatuju dodnes, nemyslím si, že by mě to poznamenalo, jen si to prostě pamatuju .. mám o 4 roky mladšího bráchu a vím, že potom nějaký čas plakal, že nechce umřít ..

Arno, souhlasím s Tebou....moje rodina, takto nechala umřít mého dědečka na LDN s tím, že tam má veškerou péči a oni neví jak by to zvládli...přitom, kdyby si každý vzal na 14 dní dovolenou, což by nebyl problém a dědovi by bylo mnohem lépe...a možná mohl ještě žít...
Já byla tenkrát v 7 měsíci rizikového těhotenství, doma 10.měsíční miminko a bydlela jsem 120km daleko. Nemohla jsem udělat nic. Převoz by dědeček nezvládl a já zase nemohla být tam
Je to moc smutné,když jsou lidé pohodlní udělat něco pro své blízké.

Píši z vlastní zkušenosti....před několika mnoha lety mi umírala prababička..ležela také dlouho v nemocnici a moje máma, právě proto, aby mě ušetřila pohledu na těžce nemocného člověka, který už nevypadá tak jako předtím, mě neumožnila se s prababičkou rozloučit. Bylo mi tenkrát 8 let.
Nikdy ji to nezapomenu a neodpustím....

Smrt k životu patří..stejně tak nemoc a stejně tak to,že ne vždy vypadá člověk jako ze žurnálu.
Ale je strašně moc důležité, umožnit dětem aby se rozloučili s blízkým člověkem, kterého milují. Pokud se nerozloučí teď, budou se o to snažit po zbytek života a už jsem jim to asi nikdy nepodaří. Alespoň já se dodnes snažím se s prababičkou rozloučit...

Připrav svoje děti na to co uvidí..že babička je nemocná a proto vypadá jak vypadá,že brzo odejde, ...ale že je pořád moc miluje. Hodně o tom mluvte než tam půjdete.... Ale dopřej jim všem se rozloučit.
Udělej to nejenom pro svou maminku, ale také pro své děti.

Nevím co napsat,je to smutné vždy,když někdo blízký "odchází".Snad jen můj názor,když jsemmbyla 11 ti leté dítě a babička mi umírala.Milovala jsem ji z celého srdce a nikdy nepřestanu ,jen je mi líto,že takovou babičku nepoznaly mé děti.Ale ted k tématu,Moji rodiče,mě od toho izolovali,asi abych neměa trauma,ale já se dodnes nemůžu s tím smířit,že jsem s ní nebyla a nemohla být,tak jak bych sama chtěla.Den kdy umřela nás naši opět,jako vždy poslední dobou poslali zase někam na noc,k tetě.Raději bych byla u babičky,raději bych ji viděla a ještě ji řekla jak ji mám ráda a jak je pro mě důležitá.Chtěla jsme být s ní,ale rozhodli rodiče a mě se neptali.Máš holčičky sice menší,než jsem byla jáale zkusila bych se aspon zeptat,jak to vidí,ony,jelikožje jstě mezi nimi a babičkou pouto.Držím pěstičky a hlavně přeji hodně síly.

Blbost. Když je dětem šest, nejsou blbé, aby skočily na to, že babička odkráčela do nebíčka, kde si hraje s anděly. Dětem pořádně vysvětli, že babička je hodně nemocná, je na tom zle, nevypadá hezky, nevtipkuje a že asi hodně brzo umře a bude mrtvá (anděly a podobně doplň dle svého filosofického přesvědčení). Já bych je klidně za babičkou vodila denně, ono jim to neuškodí, i když to jistě budou emocionálně prožívat - jako že brečet a smutnit, ale to je normální.

Ahoj,je to těžké,ale já bych je tam vzala akorát by bylo dobré,když by měla den kdy vnímá.Díky telefonům by to neměl být takový problém.Bohužel to patří k životu.Děti se budou ptát,ale vysvětli jim to mile a s nahledem.Dětem se to dá vysvětlit ještě milým způspbem a babičce udělá rodost i drobnost od nich.Taky jsme chodili za děkou když už po infarktu ležel,chce to správně vysvětlit,tak aby neviděli beznaděj,ale lepší cestu a to že dělají babičce ohromnou radost.

je to pro tebe jistě moc těžké,ale udělej to děti na to samozřejmě vhodně připrav a poté zas vysvětluj ale věř že jim to trvale neublíží,dříve lidé taky umírali ve středu své rodiny a děti přišly do styku se smrtí,mnohdy je naučila i slitovnosti a soucitu víc než dnešní povídání s psychology Těžké to je ale jistě ne nepřekonatelné a postoj tvých holčiček bude odvislý od tvého a pokud to neuděláš možná to tvoji psychiku poznamená víc než setkání tvých dětí s nemohoucí babičkou ty malé vnímavé dušičky

Moni,neodkládej to a vezmi dcerky za babičkou.Záleží také hodně na Tobě,jak se budeš před dcerkama u babičky-maminky chovat.Když budeš aspoň navenek v klidu,nebudou děvčátka ve stresu a taky je můžeš dopředu připravit na to,že babička už je jiná,že se to v životě stává.Moje maminka ležela dlouho na LDNce,já za ní chodila skoro každý den.Devítiletá dcera se mnou chodila o víkendech(v týdnu měla plavání),syn 17let pomáhal babičce když jsme ji měli doma(třeba i s mísou,když měla potřebu),do nemocnice chodil 2x týdně.Sestra bydlí daleko,tak přijela se synkem-5 let, aspoň jednou do měsíce a šla za ní i s ním.Maminka dostávala morfium,tak jsem u ní třeba jen seděla a držela ji za ruku,ale jakmile přišlo některé vnouče,snažila se usmívat a taky podle možností komunikovat.Vím,že je to pro tebe těžké,ale věř,že by jsi si to navždy vyčítala.Neboj se o holčičky,děti některé věci chápou a také snáší líp,než my dospělí.

mam-ča: chtěla jsem napsat to samé. My teď máme babičku v hospicu. Dlouhá léta se o ní střídavě starala moje máma s tetou, a to byly celodenní šichty, kdy se babička nemohla nechat doma samotná, takže neexistovalo jít si nakoupit, na poštu, vyřídit úřady, papíry... a člověk se stával závislý na někom dalším, kdo to buď udělal za něj nebo na tu chvíli převzal péči o babičku. Samozřejmě nešlo chodit ani do práce a sestra, která někdy přijela na výpomoc sice dokázala ulevit - na chvíli - ale to byla třeba hodina, dvě denně a za docela velké peníze. No a teď si vem, že tenhle stav trvá už skoro deset let. V létě se zhoršila zdravotně natolik, že už musela být převezena na čas do nemocnice a nakonec rodinná rada rozhodla, i na doporučení lékaře, že vybereme nějaké pěkné zařízení, kde bude mít celodenní péči a denně za ní docházíme na návštěvy nebo si ji sem tam na chvíli někdo odveze domů a zas vrátí.
Ono někdy je to vážně hrozně těžké a je velký rozdíl starat se na mateřské o malé dítě, nebo nechat práce a starat se 24/7 o nemocného starého člověka.