Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

„Bez toho bych se už neobešla,“ povídala mi tuhle kamarádka, když mi nadšeně ukazovala novou myčku na nádobí. Uznale jsem pokývala hlavou. Sama mytí nádobí nesnáším snad ještě víc než zabijačkovou polévku a dodneška mám v paměti dávné máčení rukou ve dřezu po večeři pětičlenné rodiny. Doma ji ovšem nemám. Pro sebe si nevařím a svou minimální spotřebou nádobí ji nemám šanci naplnit ani za půl roku. A tak bych ji sice brala, ale zatím se bez ní obejdu.

Je ale spousta věcí, bez kterých bych se neobešla. Nebo aspoň jsem si to vždycky myslela. Jakmile jsem totiž k tomuto přesvědčení došla, život mi dokázal, jak hluboce se mýlím a v jak primitivních podmínkách se dá přežít. Jako člověk panelákový jsem si nedokázala představit život bez tepla, teplé vody a dalších vymožeností moderní civilizace. Potom jsem jako švihnutím proutku byla vděčná za každou kapku, kterou se mi podařilo donést k těžce rozdělanému ohni v kamnech a bylo mi jedno, že se myji studenou.

Život ale šel dál a i svoje současné obydlí jsem vylepšila na standardní úroveň. Potom se svět znovu o kousek zdokonalil a televizní vysílání přešlo do digitální podoby. Úžasné, ovšem kdyby místo, kde bydlím, nebylo bez signálu. To tedy nevím, jak se bez té televize obejdu, škrábala jsem se s obavami na hlavě, když se blížil konec analogového vysílání. Ne, že bych poctivě sledovala všechny ordinace, uliční příhody a kriminálky všeho druhu, ale člověk je zvyklý na to, že doma něco hraje a necítí se sám. A zvyk je železná košile. Zvykla jsem si ovšem během týdne a zjistila, že se bez ní obejdu úplně lehce.

Neobešla bych se bez pračky, myslela jsem si. Než jsem to domyslela, v automatce hrklo a odmítla další spolupráci. Obvolávala jsem všechny opraváře a servisy a zjistila, že nemám šanci k sobě dovléct nikoho na opravu. Už dva týdny jsem prala v ruce a začínala jsem v tom mít docela dobrou zručnost. Vlastně tu pračku ani nepotřebuju, říkala jsem si vesele, když jsem věšela další várku prádla. Nakonec jsem provedla pokus. Vzala jsem šroubovák, pračku jsem rozebrala a znovu složila. Od té doby funguje. Obejdu se bez ní, ale jsem ráda, že ji mám.

Stejně tak to bylo i se vším ostatním. Jakmile jsem dospěla k názoru, že bych se už nikdy neobešla bez teplé vody, určitě mi do týdne odešel bojler. Pokud jsem prohlásila, že rychlovarná konev je jeden z nejlepších vynálezů, mohla jsem se spolehnout na to, že si v nejbližší době budu ohřívat vodu na čaj v hrnci. Pochválila-li jsem čerpadlo ve studni, rovnou jsem si připravila kbelíky a dalších čtrnáct dnů je vláčela domů od nedalekého potoka. Když jsem si zvykla na pohodlí automobilu a vyjádřila údiv, jak jsem bez něj mohla předtím existovat, zapadalo až po střechu sněhem a do jara jsem nedokázala vyjet ze dvora. Letos jsem neprozřetelně pochválila plynový kotel, a tak jsem si znovu osvěžila, že se dokážu obejít i bez něj, i když je to hodně nepohodlné.

Během svého života a hlavně během svých cest jsem se přesvědčila, že člověk se nakonec obejde skoro beze všeho. K tomu, aby byl šťastný, často nepotřebuje umytou hlavu, teplé jídlo, boty na nohou a v některých případech dokonce ani střechu nad hlavou. A tak jsem ráda, že to, co mám, mi život ulehčuje a zpříjemňuje. Přesto vím o něčem, bez čeho bych se opravdu neobešla. Ale protože to nechci zakřiknout, nechám si to pro sebe. A bez čeho byste se neobešly vy?