Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jak já jsem na jedné straně byla ráda, že naše holky byly z domu a že jsem nemusela mít každý víkend žaludečn íneurózu, kdy se vrátí a jestli budou v pořádku! Ale beztak, když někam jedou, tak mámstrach a hlásí, že dobře dojely. Nejstarší vnuk už má řidičák a mladší řidičák na motorku a tak beztak pořád trnu, aby se jim něco nestalo. Dříve jsem měla strach jen o dcery,dnes mám strach i o zetě a 4vnuky.

Kadla: jenže holka zlatá to nebyl na každým rohu ůchylák nebo feťák co je schopen tě podříznout pro pár korun.....
i já chodívala z "čajů" v noci přes celé město a kolikrát sama a nenapadlo mě se bát...........a právě že dnes je doba mobilů tak proč by se nemohly děti ozvat že jsou OK.......to mi stačí když pošle jsem ok.....fakt jsem zklidněná

Kadla: Taky jsem prožila takové dětství.Nikdo neřešil 12ti leté holky v lese na jahodách,že by je nějaký úchyl znásilnil.Že 20 děcek na rybníku třeba neudrží led. nebo kontrolovat,jestli jsme dost oblečení,to mamku ani nenapadlo. Bohužel je jiná doba. Sousedi mají kluka fotbalistu,ale k čemu mu byly rychlé nohy,když ho 4 cikáni natlačili ke stěně podchodu a sebrali mu 5000 Kč na dárky. Ještě mu řekli,že má být rád,že mu nechají notebook. Moje dcera měla zakázáno chodit večer sama,raději jsem zaplatila taxi nebo pro ni jela. Syn když se vrací do Prahy kolem 23.hodiny,posílá sms.jsem v pořádku v bytě. On ví,že mě to uklidní,tak po klid v rodině....

HelenaPa: No jo, teď jsme všichni tak nějak zvyklí mít informace ihned... Mně se ale hned lépe dýchá, když mladej nebo naši odjíždí pryč a pak napíší sms, že dobře dorazili (třeba na dovču, i přesto, že kdyby s nima spadlo letadlo, dověděla bych se to ze sdělovacích prostředků tak jako tak). Ale jsem prostě klidnější.

Jinak musím říct, že čím je mladej starší, tím je na něj větší spoleh, to mi píše i že dobře dojel na vzdálenost 70 km, když ho o to požádám. Že denně ujede pracovně x kilometrů nebo že o něm týden neslyším nějak negativně nevnímám...

Kadla: Ty máš kluky, to je člověk o dost klidnější, když se vracejí domů pozdě večer. U dcery to vnímám jinak. SIce si vždycky říkám: "Žádná zpráva=dobrá zpráva", ale potvrzení, že dorazila domů v pořádku mě potěší. Strach nemá logiku. Co pak dělá celou dobu na koleji, a teď ve svém bytě, to už mi spánek nekrátí. Kdyby se ti ale syn neozval celý měsíc, asi bys taky nebyla moc v klidu. A to mi ten můj třicetiletý uličník dělá od té doby, co odešel na studia.

Sonne: J8 se jednou po návratu z tábora dočkala od rodičů krutého nevděku pohled, kde byla dvě slova: "Žiju, dcera." Příště jsem nenapsala už vůbec. Ale to bylo v dobách pravěkých, předmobilních

Holky, pro mne je překvapivé, jak spousta z vás chce, aby dostaly po dojezdu oznámení, že dotyčný v pořádku dojel... Tohle mě nikdy nenapadlo... Telefon jsme měli, až když jsem byla dospělá a kdybych poslala rodičům dopis "Dojela jsem dobře", tak by ho stejně dostali za 3 dny... . Nějak mi připadá, že v dnešní době mobilů se tyhle věci moc prožívají... Když mi někdo odjede, tak pokud se neozve, vím, že je všecko ok. Jinak by mě kontaktovala policie nebo nemocnice, žejo.. Totéž - to je můj názor - platí pro děti a jejich odpolední pobyt.. Když jsem byla malá, rodiče chodili do práce na směny. Já přišla domů, praštila s aktovkou do kouta, vypadla ven a vrátila se za soumraku. Naši neměli ani páru, kde jsem, co dělám, jestli jsem došla ze školy.. A bylo to tak u všech stejné.. žádná neustálá kontrola. Připadá mi, že lidi jsou dnes těma mobila strašně svázaní... a děti jsou pak podstatně nesamostatnější...

nejstarší se odstěhovala do vedlejší ulice v devatenácti a doma zůstly 14 a 3 letá. Chtěla klid a soukromí, já to chápala, ale...
Když jsem tu druhou několikrát doprovázela na letiště tak, mami čau žádné loučení. Pak to nepětí až zavolá, je to OK. Myslela jsem si, že u té třetí to už bude v pohodě, že už je natrénováno, ale jak někam jede tak je to to stejné. Stále mám strach jak někam jedou, nerady poslouchají poznámku opatrně a pozorně. Neni nic příjemného když zazvoní u dveří policie.

Stanik: Když zapomenou dát vědět, nemůžu spát , každé zastavující auto mě přivede do pozoru, už je vidím někde v nemocnici ....... No mám k tomu své důvody...Děcka už to vědí a sakra si dávají pozor aby poslali alespoň OK.

Bellana: A syn skutečně pošle sms, která zní: "Žiju!" Tak to dělá ten můj...

bohunka: louceni jako takove mi nevadi, vadi mi, kdyz mi zapomene ten dotycny dat vedet,m ze v poradku dorazil na misto urceni.. to jsme pak cela nesva.

Když odjížděla dcera na pivát jen 60 km daleko, nijak jsem netesknila,doma zůstal syn. Za 2 roky šel z domu i on,300 km. Žijí si své životy, jsme v telefonickém kontaktu, za námi se vrací tak 1x za měsíc jen na víkend. Manžel po nich teskní hodně, já to beru jako normální koloběh života, potože sma jsem taky odešla v 19ti z domu. Až letos,po 5 letech,mě to loučení začíná bolet. Odvezu je k vlaku, připomenu aby poslali sms že jsou už v bytě a jak zmizí za dveřmi,je mi do breku. Ale co už včíl,nemůžou se mě celý život držet za sukni.:-)

V loučení už mám docela praxi, pořád někdo odjíždí (internát,koleje, praxe, brigáda...) a já hlavně prosím ať dají vědět až dorazí a ať se v pořádku vrátí. Nebrečím, to snad ani neumím, ale když jsem vdávala dceru, stačilo že sestřenice řekla "a nebreč..........." a já řvala jak želva a nešlo to zastavit.

orinka: když náš mladej rukoval na vojnu , odjížděl v noci a já stála na vlakovým za sloupem a brečela , pak jsem jen z dálky zamávala....

Bellana: přesně...