Brambory na sladko...Krabice s našimi vzpomínkami. Vyhodit, nevyhodit...?
Stěhování, reorganizace bytu či domu, nebo úplně obyčejné gruntování. To všechno jsou činnosti, ze kterých snad každému vstávají vlasy hrůzou. Když se moje babička po čtyřiceti letech, které strávila v jednom bytě, stěhovala jinam, prohlásila, že kdyby měla podobnou akci absolvovat ještě jednou, tak se buď oběsí, nebo své obydlí zapálí.
Není divu. Až když vidíme pohromadě všechno, co jsme si v průběhu let hezky nasyslili, dojde nám, kolik zbytečných věcí schraňujeme a dovolíme jim, aby nám zabíraly místo ve skříních, šuplatech, sklepech… Pak většinou přijde na řadu odhodlání k důkladné probírce a nemilosrdné likvidaci nepotřebných a dávno zapomenutých krámů.
Jenže ouha. Tady totiž bývá zakopaný pes. O drtivé většině věcí, které postupně objevujeme, jsme už neměli ani tušení, že je máme, ale ve chvíli, kdy se nám dostanou do ruky, mozek začne zpracovávat a vyvolávat dávno uložené vzpomínky.
„Jé, tohohle kominíčka jsem přece dostala od svého ctitele v tanečních…“ Zasněně zavzpomínáme na dobu, kdy nám bylo sladkých šestnáct, na první neumělé taneční kreace a snažíme se vybavit jméno onoho ctitele. „A tady! Dopisy od kamarádek z letních táborů.“ V okamžiku jde úklid či balení stranou a my otevíráme jednu obálku za druhou a čteme dětská psaníčka plná velice zásadních a důležitých informací.
A tak se tím vším probíráme a najednou zjistíme, že vlastně vyhodit nemůžeme skoro nic. Protože by to bylo, jako když odvážíme na smetiště kus vlastního života. Zmůžeme se alespoň na to, že vše pečlivě roztřídíme a uložíme do příslušných krabic… a pak na zmíněné poklady do dalšího stěhování či reorganizace opět zapomeneme.
Stejným způsobem to řešila i jedna má kamarádka. Patřila však k těm, které měly to „štěstí“, že je stěhování postihlo hned několikrát, a tak se její krabice s poklady přesouvaly z místa na místo, postupně se rozrůstaly, až jejich množství nabralo takových rozměrů, že se s krvácejícím srdcem rozhodla učinit radikální řez.
Odhodlaně si připravila tři velké krabice, které označila nápisy: Zachovat. Vyhodit. Nerozhodnuto.
A pak dlouhé hodiny až do pozdní noci seděla a pečlivě obracela v rukách každý předmět. Byla to hodně krutá selekce, kterou se chystala vykonat, a jak zjistila, její srdce mělo úplně odlišný názor než rozum. Po neskonalém a bolestném úsilí vypadal finální výsledek jejího snažení následovně: Krabice Zachovat byla úplně plná. Ta s názvem Vyhodit měla sotva pokryté dno a ta Nerozhodnutá byla doslova vrchovatá.
S těžkým srdcem se odebrala na lože. Následující den měla totiž v plánu znovu zodpovědně probrat Nerozhodnutou krabici. Z celé té předešlé námahy i psychického vypětí byla tak zmožená, že usnula spánkem spravedlivých a druhý den se probudila až ve chvíli, kdy bylo sluníčko už pěkně vysoko. Hned po snídani sebrala sílu ke konečnému vyřešení krabicové otázky, aby vzápětí zjistila, že tato je již vyřešena.
Postaral se o ni její pracovitý manžel, který kmital jako stěhovavý ptáček již od brzkého kuropění. Stačil mu pohled na krabici s nápisem Vyhodit, aby pojal přesvědčení, že všechny tři krabice jsou určeny k tomuto účelu. Hbitě je naložil do kufru u auta a odvezl na skládku.
A tak moje kamarádka přišla v podstatě o všechny své vzpomínky, přáníčka, dopisy, talismany, fotografie… Chvíli prý tenkrát bojovala sama se sebou, že se na skládku vydá, ale nakonec to vzdala. Ze žalu následně zráchala několik kapesníků, manžela označila téměř za vraha, a pak se s celou situací smířila. Některých ztracených věcí a vzpomínek však lituje dodnes.
Jak jste na tom vy se svými vzpomínkovými krabicemi? Také schraňujete skoro všechno, co je vašemu srdci milé, nebo dokážete čas od času i tyto citlivé záležitosti nemilosrdně vyselektovat?
12.7.2012 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 35 | Doporučit článek | Vytisknout
Hodnocení článku: 1/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Krabice s našimi vzpomínkami. Vyhodit, nevyhodit...?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Já jsem od přírody nesyslící typ. Nesnášim různý serepetičky a kravinky, takže moji blízcí to vědí a nedávají mi je, čímž nevzniká později dilema jestli vyhodit nebo ne. Jelikož jsem si od 12 let psala docela intenzivně deník s podrobnýma zážitkama, tak mi ke vzpomínání stačí tyto deníky až nad hlavu. To znamená, že vpomínkové předměty moc nepotřebuju. Deníky moc místa nezaberou a pár věcí samozřejmě mám, ale je toho fakt tak málo, že to ještě NAŠTĚSTÍ nemusim redukovat. Až to nastane, tak se zbláznim 
ups posledni veti - mam pocit, ze cim mene veci mam tim vice jsem svobodnejsi...
Mam schovane obrazky synka co maloval snad ve 3 letech postupne namaloval tuny tak schovavam jenom to nejlepsi, mam na to jednu krabici, dopisy k Vanocum, fotografie...Pak par drobnosti mince pro stesti, ctyrlistky na to mam jednu krabicku...Sbiram stare knihy prvni edice - klasickou literaturu jenom dobre ctivo, + biografie, ale opravdu jenom to co je memu srdci blizke a myslim si, ze jeste za 100 let lidi o te osobnosti budou vedet...V tom vidim ten sentiment v dobe elektronickych knih...Ale i tak mam nejradeji mensi knihy...Nekreckuji veci, kdyz synek z neceho vyroste tak davam do Goodwill, stejne tak hracky co si s nimi uz nehraje apod..boty apod...Pokud jsou v dobrem stavu...Mam pocit, ze cim vice veci mam tim vice jsem svobodnejsi, vice veci jakoby me tahne k zemi...
Jsem hodně sentimentální a na památky si potrpím. Před třemi lety mi zemřela maminka a já likvidovala byt po svých rodičích. Našla jsem tam tam pro mě naprosté cennosti, jako třeba milostné dopisy, co psávat táta mamince v roce 1950, stará alba s fotkami, různé adresáře, pohlednice, které jsme si posílali z cest, dopisy táty z lázní a pod. Jsem strašně ráda, že to mám. A svoje deníky, které jsem si psala od 15ti let, bych nevyhodila ani za nic.Nebo dopisy mého ex z vojny! A dětské kresbičky našich dětí, fotky ...
.jpg)
Mám jednu krabici od bot - to mi stačí - když je plná, proberu ji a zjistím, že už si ani původ některých věcí nepamatuju, taj jdou do světa
Stěhovali jsme se před 7lety ze Sev. Moravy k Praze, takže muselo být zabaleno všechno najednou a je fakt, že jsem spoustu věcí vytřídila a vezli jsme toho mnohem méně. I plno oblečení jsem dala bezdomovcům a kuchyňské náčiní v krabici k popelnici - ráno tam nebylo nic. Ale své osobní pohledy, fotky... jsem si probírala oprvadu sama a to jsem vezla všechno
Jaguška - 
já bych to nerozdýchala. Svoje věci bych si ráda vyhodila sama. Respektuji to i u mamky. Ty krabice druhému nic neříkají a proto to vyhodí raz dva.
Já bych asi na tu skládku šla hrabat.
sharon: 9:54 Taky mam prvni vlasky dcery. Asi pred tydnem jsme ji ostrihali poprvy.
mam-ča: ¨9:50 No tim spis bych to zkusila jeste jednou s tim, ze oni je maji nekde na pude a ty si je das do alba a ze to je skoda a jestli nemaji cas to probirat, tak at ti ty krabice daji at si muzes vybrat co chces, kdyz oni je tam vali a neznamenaji pro ne az tolik co pro tebe.
mam-ča: 8:47 A co myslis, ze se stane hrozneho kdyz si o ne reknes?
Jednou jsem si zavedla neco jako denicek, nazvala ho Zápisky šílencovy a tam si zapisovala od puberty asi 15 let ruzne mozkove pochody. Jedna moje kamradka to jednou cetla a byla z toho docela nadsena. Kdyz jsem se pred asi tremi lety odhodlala a v nejakem zvlastnim rozpolozeni to spalila, tak mi to skoro nemohla odpustit.
Super clanek, jak kdybys psala o me 
Bude nas to cekat v brzke dobe a docela me ta predstava desi, mam to asi podobne jako ta kamaradka. Tak mozna taky zkusim zapojit manzela 
Almega: zrovna včera mě potěšilo, když mi maminka vyprávěla o pradědečkovi a řekla mi, že mi dá jeho fotku. Taky si myslím, že fotky v počítači nejsou ono. Jednou za čas vždycky nějaké vyberu a dám udělat papírové.
.jpg)
já mám v zažloutlé obálce schované prví vlásky mého synka co jsem mu asi v roce ustřihla.........
