Vyhodila jsem manžela a teď toho lituju
.jpg)
Potřebuju se trochu vypsat z toho, čím procházím, a hlavně bych chtěla slyšet vaše názory na celou situaci. Asi nejsem schopná ji vnímat objektivně, nebo nějak rozumově. Spíš jsem v zajetí směsice pocitů a vlastně nevím, jestli jsem se zachovala správně.
Je mi 55 let, manžel je stejně starý. Brali jsme se ještě na vysoké škole, pak se nám postupně narodily dvě děti, obě jsou už samostatné. Náš život byl, řekla bych, takový normální. Žili jsme klasicky, jako asi většina rodin. Chodili do práce, víkendy trávili na chatě, jednou ročně dovolená u moře. Nikdy jsme se nějak zvlášť nehádali, ve všem jsme se dokázali shodnout nebo najít přijatelný kompromis. Za ty roky, co jsme byli spolu, jsme jeden druhého dokonale poznali a dá se říct, že jsme si rozuměli i beze slov. V našem manželství jsem si připadala v bezpečí, měla jsem pocit, že jeden pro druhého představujeme jistotou.
Jenže na začátku tohoto roku jsem prožila šok. V lednu za mnou přišla asi třicetiletá žena a sdělila mi, že je milenkou mého muže. Nechápala jsem, nevěřila jí. Nic v manželově chování nenasvědčovalo tomu, že by mi byl nevěrný. Řekla jsem jí, ať si nevymýšlí a najde si ke svým hloupým žertům jinou oběť. Ona ale pokračovala. Prý s mým manželem chodí už skoro rok a on jí celou dobu slibuje, že se rozvede. A že jí už došla trpělivost, tím spíš, že je teď těhotná. A prý nemám manželovi bránit a dělat scény.
Když odešla, začala jsem přemýšlet a uvědomila si, že v posledním roce je manžel skutečně pracovně víc vytíženější, než dřív, vzpomněla jsem si na časté přesčasy a náhlé pověřování služebními cestami, na které dříve nikdy nejezdil. Došlo mi, že ta žena asi mluvila pravdu. Když přišel manžel z práce, na rovinu jsem se ho zeptala a řekla mu, že jsem s ní mluvila. Byl z toho dost v šoku, ale nezapíral. Jen mi řekl, že je v těžké situaci, že ano, začal si s ní, že to myslel jen jako přechodný flirt a rozptýlení, ale ona se na něj pověsila a on se jí nedokázal zbavit. A že to těhotenství je průšvih, že vůbec neví, co má teď dělat. No, skoro se mi v tom obýváku rozplakal. Dokonce to vypadalo, jakoby mě prosil o pomoc, abych to nějak zařídila a on se té milenky i dítěte mohl zbavit.
Strašně mě tímhle přístupem naštval. Najednou se mi úplně zhnusil. Celý rok mě podváděl a lhal mi, jí o mě vykládal kdo ví co a teď, když mu nateklo do bot, zase dělá chudáčka přede mnou a nasazuje na ni. Řeknu vám, znám svého muže pětatřicet let, ale něco takového by mě nikdy nenapadlo.
No a jak jsem byla naštvaná, tak jsem mu řekla, že tím s ním končím, že ať si okamžitě sbalí svoje věci a odstěhuje se k ní a další že vyřídíme u rozvodového soudu. On se strašně vyděsil, okamžitě jsem poznala, že s ní opravdu žít nikdy nechtěl. Ale trvala jsem na svém a docílila toho, že se ještě ten večer spakoval a odešel.
Pak jsem se teda složila, v práci si vzala několik dnů volna a fakt hodně jsem brečela. Připadalo mi, že jsem ztratila celý svůj dosavadní život, najednou jsem nevěděla, co bude dál. Už je to čtyři měsíce od jeho odchodu, žádost o rozvod je podaná a já si najednou vůbec nejsem jistá, jestli jsem se tehdy neunáhlila. Manžel mi občas volá, cítím, že mu chybím, chybí i on mně, ale nevím, jak to celé dál řešit. Začátkem června se jim narodí dítě, on je otec, je jeho povinnost se postarat. Určitě z toho má strach, přece jen už je ve věku, kdy je péče o malé dítě velká zátěž.
Přemýšlím, co dál. Z jeho chování cítím, že stačí, abych řekla vrať se a okamžitě přijede. Od dětí vím, že s ní šťastný není. Svým způsobem je mi ho líto a zpětně nevím, jestli jsem se tehdy s tím vyhazovem a rozvodem neunáhlila. Zpátky bych ho chtěla i nechtěla. Vadí mi, že bych to malé dítě připravila o tátu a hlavně, opravdu nevím, jak bych snášela případné jeho návštěvy u nás v budoucnu. Starat se každý druhý víkend o manželovo nemanželské dítě bych asi nezvládala. Přesto si myslím, že by si možná šanci zasloužil, vlastně i já. Samotné mi dobře není a manžel, i přes to, že mi tak ublížil, mi moc chybí.
Asi je to celé zmatené, ale moc by mě zajímalo, jak byste se v takové situaci zachovaly vy. Já už nějak vážně nevím, co je a co není správné.
15.4.2014 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 101 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Vyhodila jsem manžela a teď toho lituju
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Ty přemýšlíš, že by ses starala o cizího parchanta?? jsi normální?
Jen ho pěkně oškubej a ať si ho milenka nechá. Ty začni nový život. Přeci ho nepromarníš s chlapem, který tě rok podváděl!!!
Ženo, ty nemáš sebevědomí?
Jestlize ho nevyhodila z okna (taky jedna z moznosti) 
tak myslim, ze rozhovor na neutralni pude by mohl jedine prospet. Alespon bude vedet na cem je a jestli stoji zato zkusit vztah zachranit. Zadost bych stahla, at ji poda on, proc bych mela vyhazovat penize ja.
.gif)
Renee: 
Můj názor je takový, že pokud jde o jednorázovou nevěru a chlap lituje je šance vztah zachránit. Pokud by mě ale chlap podváděl takhle dlouhodobě (prostě by měl i jiný vztah) tak bych ho vyhodila a už nechtěla zpět. Radši sama než s chlapem co mi lhal do očí a večer usínal vedle mě s myšlenkami na jinou ale slovy "dobrou noc lásko". Poblila bych se. Hanin muž je ješte navíc jeden trapný zbabělec.
Hano, máte vůbec tušení jak by to bylo kdyby jste mu řekla "tak se vrať"? Do hodiny by přišel a viděla by jste úlevu v jeho očích (euforie že se zbavil každodenní péče o dítě). A tím to nekončí. Tuto jeho chybu by jste měla na očích každý den. Telefonáty od milenky (kvůli čemukoliv), finanční příspěvky pro dítě, návštěvy a tak dále. Už to nikdy nebude jako dřív. A krom toho. Věříte mu? A chcete vůbec vedle sebe zbabělce?
Petruša: 
No jo, je to tak. Já si nedělám iluze, že by manžel nemohl ztratit hlavu jinde, ale zároveň si nedělám iluze ani o sobě - ztratit ji můžu i já Koneckonců se mi to už nejednou stalo, ale vždycky jsem to ustála a rozum (a láska k manželovi) zvítězil. Ale co když příště ne? Co když budeme mít zrovna krizi a já to tentokrát neustojím? Jeden nikdy neví...... Rodiče, sourozence a děti máme navždycky. Manžely a partnery ani náhodou, to je stav nejistý a proměnlivý. Z obou stran.
Bellana: i já , i v mém věku a po 38 letech....
.jpg)
Bellana: ale tak jako...samozřejmě vim že se něco takovýho může stát, ale na druhou stranu je to takový to "mě se tohle nemůže stát" (samozřejmě vim že už na takvou větu plno lidí dojelo, ať už se to týká, vztahů, zdraví apod.)
.JPG){kind=avatar}
Petruša: A to já zas jo. Odjakživa.
sharon: no nevim...já s ničím podobným nepočítám...
Hana píše že zná svého muže 35 let a tohle by ji nikdy nenapadlo......
holka s něčím podobným by měla každá žena podvědomě počítat a zvlášť v dnešní době kdy jde jakákoli morálka stranou.....
Pentlicka: mam to uplne presne jako ty.
Asi taky zalezi na tom, jake to manzelstvi predtim bylo. Otrokyne, co si nikdy predtim nemohla dat vecer sklenicku vina u dobre knizky nebo se v sobotu valet u knizky v posteli (samozrejme az byly deti vetsi) si bude svobodu uzivat.
Zenska, ktera mela svobodu uz v manzelstvi, tohle nejak neoceni. Vetsinou vsechny uzasne veci podnikala s manzelem, ktery mel stejne zaliby jako ona. A najit jineho takoveho cloveka - a nemusi to byt chlap, staci kamaradka - je extremne slozite. Ja treba vim naprosto urcite, ze bych nikoho dalsiho takoveho nepoznala a skoncila bych nejspis u te knizky vecer, coz jsem mohla delat doted a nemusela jsem u toho byt sama.
K zakladatelce: s manzelem bych se setkala a zkusila si projasnit co a jak to opravdu vidi on. Na "ja nevim" bych nehrala, trvala bych na jasnych odpovedich. A zadost o rozvod bych stahla, at si ji poda sam.
já to mám podobně jako Renee...pod pojmem užívání si samoty vidím, ležing s knihou, sem tam s někým zajít na kafe, čučet si na filmy, nic nemuset, dělat jen co chci...
Vždycky to můžeš manželovi říct tak, jak jsi to napsala tady a počkat, jestli něco smysluplného navrhne.
Za jeho nemanželské dítě s kdovíjakou courou nemáš žádnu zodpovědnost, natož povinnost brát si ho domů.
Dítě je chudák, ještě se ani nenarodilo, ale to vážně neleží na tobě, to si musí vyřešit manžel.
Bude muset své dítě živit a to je víc než dost jako projev tolerance a dobré vůle, pokud byste se snad k sobě vraceli.
Asi by ses měla nejdřív rozhodnout, jestli o jeho návrat stojíš a za jakých podmínek.
Každopádně ta ženská se asi jen tak nevzdá a bude vám zkoušet dělat ze života peklo, pokud nebude po jejím.
Je to blbá situace, fakt nerozumím tomu, proč se muži, kteří zahýbají svým ženám, nechrání, mně to přijde jako minimální nutná slušnost i jen z prostého hygienického hlediska.
Pentlička: Já k tomu vždycky přistupovala tak jak popsala Verera. Spokojenost je stav mysli a užívání je pro každého něco jiného, není hned nutno si pod tím představit vymetání večírků, čtyři exotické dovolené ročně nebo divoké randění. Taky jsem se po rozvodu ocitla v situaci, kdy jsem žila nějakou dobu sama. Myslela jsem, že to bude už navždy, ale nebylo. Nevadilo mi to, naopak. Bavilo mě to. Jelikož jsem taky spíš introvert, do společnosti jsem zas tolik nechodila, rozhodně se to nedalo nazvat slovem často. Jenomže pro mě užívání znamená i třeba večer doma u oblíbeného filmu se skleničkou vína nebo sobota strávená celá v posteli ne s chlapem, ale s dobrou knihou Zpětně můžu říct, že ta samota bylo jedno z mých nejhezčích období, vzpomínám na to strašně ráda. Teď jsem v dalším manželství, to už je narozdíl od toho předchozího dobré, ale člověk se stejně musí pořád do jisté míry přizpůsobovat, protože to ve dvou ani jinak nejde.
No tak jasně, nesedím doma v papučích, chodím na procházky, jezdím na výlety, jdu si zaplavat, s kamarádkou na kafe nebo na pivo, jedu na dovolenou k moři, ale že bych si nějak nadstandardně užívala, to tedy ne. Myslím, že pokud bychom zůstali spolu s mým ex, že bychom si užívali víc. A já tohle dělala i v manželtví, nebyla jsem slepička domácí, co je uklízí, vaří a peče. Jsem ráda, že mi nikdo nekecá do toho, co a kdy dělám, ale občas bych ráda s někým něco podnikla a nemám s kým a samotné se mi nechce nebo se bojím. Taky jsem hodně introvertní, špatně se seznamuju s lidmi a nerada chodím do cizího prostředí, takže nehrozí, že bych začala chodit do nějakého nového spolku a tak. Kamarádky mám xx let pořád ty samé a spočítám je na prstech jedné ruky. Zato se výborně známe a vím, že se na ně můžu ve všem spolehnout.
Jen mi přišlo legrační, že tu někdo psal, jak si singl padesátnice může úúúúžasně užívat. pokud žila předtím jako otrokyně, tak jo. Ale jinak - všecko má svá pozitiva i negativa.
