Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

„Mami, ty máš tanga? Trochu nechutný, ne? Na co to máš?“

Jdu na rande… spolkla jsem zavčas upřímnost tváří v tvář pubertálnímu synkovi. S čtyřicítkou na krku, vráskami kolem očí, osmi kily nadváhy a zoufalou touhou, aby se mě zase nějaký chlap dotýkal…

„Myslíš, že je to blbý? Proč?“

„Jsi stará a máš obrovskej zadek.“

Koledovala jsem si a teď to mám. Co jsem mohla čekat? Náklonnost mi synek za poslední rok projevil jen párkrát. Spolehlivě nad talířem svíčkové „s osmi“, občas za pomoc s projekty do školy a nebo když jsem mu obluzenému čtyřicetistupňovou horečkou dávala ledové obklady na čelo. Díky jeho pubertě jsem se naučila milovat, aniž bych očekávala návratnost této citové investice…

Jdu do ložnice k velkému zrcadlu a pokouším se prohnout tak, abych obhlédla své pozadí. Samozřejmě má pravdu. Je to trapný až na půdu. Marná snaha ubrat si roky pidiprádélkem zaříznutým mezi půlkami.

„Máš recht, myšáčku.“ Pokus udržet vzteklou ironii na uzdě se nezdařil. Synek s úšklebkem odchází. Beru si prádlo přiměřené svému věku a figuře. Vracím se do koupelny, dokončuju líčení a rychle oblékám kalhoty a tričko, než do dveří vtrhne druhá polovina největší lásky mého života.

„Jé, mamko, to je krásný triko! Vypadáš v něm, jako kdybys byla hubená!“ nadšeně se usmívá malý lichotník. Díkybohu aspoň tenhle králíček mámu ještě vnímá jako nejúžasnější bytost na světě. Taju nad neobratnou ale o to upřímnější lichotkou.

„Fakt?“ ujišťuju se v očekávání, jestli ještě nepřihodí něco milého.

„Akorát ty vlasy máš nějaký divný. Takový slepený, mokrý nebo co? Tobě se rozbil fén? To ještě nemůžeš ven, ať nenachladneš. Nebo si vem čepici!“ přidává s důrazem nejzodpovědnějšího ze zodpovědných.

„Hoši moji, já vás nemít…“ Jo, jsem šťastná. Srdce mi funguje.

Jen bych k tomu sdílenému mateřskému štěstí ráda přidala kousek štěstíčka, které bude jen a jen moje. Možná je to rouhání. Nemůžu přece mít všechno. Mám úžasné zdravé kluky, dobrou práci, pár kámošek. Za sebou relativně poklidný rozvod… Ale chybí mi sex. A chybí tak, až to občas bolí. Začínám být alergická na romantické scény ve filmech a snad ještě víc na všechny, kteří stavějí své city na odiv celému světu. Vyznání lásky na facebooku, líbačky v parku, písničky na přání… Aby vám to vydrželo, napadá mě vždycky. Brzy ze mě bude zapšklá protivná tlustá koza.

Copak mám u nějakého chlapa šanci? Při představě, že se před zraky jakéhokoli muže svlékám, mi naskakují rudé fleky ve výstřihu. Volněji je mi po dvou třech deci vína. Krom cudnosti se mi bohužel rozvolní i jazyk a zatím ani jeden z mých dvou ctitelů neustál silácké řeči typu: hlavně žádnou lásku, užijem si hezký večer a půjdeme. Řeči kterými kolem sebe stavím neprostupnou betonovou zeď. Řeči, kterými se snažím sama sebe přesvědčit, že nepotřebuju, aby mě někdo miloval. Že mi fakt stačí jen pár upocených minut na sedačce v obýváku a zdvořilostní ranní sms, s dotazem, jak jsem se vyspala. Vrcholným číslem mé suverénní odvázanosti jsou příběhy o mužích, toužících po mé blízkosti (fantazie mi v tomto směru funguje na výbornou…), aby dotyčný nepojal podezření, že jsem jen nějaká zoufalá chudinka, která se zalyká vděčností, že s ní strávil večer. Díky mým blbým kecům pojímají spíš podezření, že jsem úplně pitomá kráva, která vlastně neví, co chce. A nejspíš mají pravdu…

„Babička, babička! Jupí! Budem koukat na telku a jíst brambůrky a pařit na kompu! A bude jako Silvestr! Budem vzhůru do půlnoci!“ jásá mladší synek. Výčitky, že jsem večer s klukama vyměnila za večer s cizím chlápkem, jsou ty tam.

„Mami, díky! Jsi zlatá!“ Babička zásluhou mého občasného randění propadla jedné z oblíbených počítačových her kluků a na hlídání se netěší o nic méně než oni. „Proč jim to pořád zakazuješ? Vždyť u počítačů teď sedí všichni. Hrála jsi to někdy? Je to bomba! Jak jim to můžeš zakazovat, když nevíš, o co jde?“ Někdy se mi zdá, že je má máma mnohem mladší než já. Snad je to nadhledem a vědomím, že životaběh není možné zastavit. Že je lepší užívat si, riskovat a někdy si rozbít hubu, než opatrně našlapovat a jen uhýbat před osudem. Snažím se vší silou uvěřit téhle její filozofii, v reálu se ale pořád držím bezpečného: moc neinvestovat a tak nemít, co ztratit. A taky být bez šance něco získat…

„Tak, ať to dobře dopadne,“ dává mi máma pusu na tvář.

Nejraději bych se zeptala, co to je dobře? Sama nevím. Sympaťák, se kterým jdu na schůzku, je úplně jiný než všichni před ním. Uf! Už jenom za tuhle myšlenku bych si nejraději dala přes pusu. Copak je mi patnáct? Každý je jiný než ti před ním! A jen proto, že mě tenhle chlap na prvním rande nelámal do postele, byl neuvěřitelně galantní a líbal přesně na hraně džentlmenství a příslibu sexu, přece neznamená, že bych si z něj měla sedat na zadek! Zlobím se sama na sebe za rozechvění, se kterým počítám minuty do schůzky. Nechci přijít moc brzo, ale ani pozdě. Chci být dokonalá. Džentlmen by k sobě měl mít dámu, ne?  

Další boj se sebou samotnou. Nejsem dáma. Jsem stárnoucí utahaná máma, která místo nóbl parfému vždycky koupí kopačky pro kluky. Kamarádi mých synů mě celkem berou. Prý je se mnou sranda. Jednou jsem dokonce od jednoho dostala valentýnské srdíčko. „Fotbalová máma, neurotická čtyřicítka, která, kdyby šla na další liposukci, už ji nepřežije…,“ slyšela jsem nedávno v jakémsi sitcomu. Jo, to jsem já. Všechno ostatní jen ne dáma. Asi bych ji na jeden dva večery dokázala zahrát. Ale nejsem fakt už moc stará na to, abych ztrácela čas přehráváním představení, o které stojí jen ten druhý? Jsem fakt taková zoufalka, která si nemůže dovolit být sama za sebe, protože pak by po ní pes neštěkl?

Cestou k náměstí podpatky lodiček pomalu odklapávají mou proměnu z mámy na ženu. Ramena dozadu a dolů, hlavu vzhůru a dýchat zhluboka… Kruci, už jen ten auťák nemá chybu.

„Ahoj,“ usmívám se a nenápadně prodýchávám prvotní ostych.

„Ahoj!“ Nemůžu se ubránit pocitu, že jeho „ahoj“ je mnohem svobodnější než moje. Proč na každé rande musím jít s nějakým očekáváním. Proč to sakra nemůžu nechat jen tak plynout? Protože mi bude čtyřicet? Protože se mé šance na trhu s láskou den po dni snižují?

Poslouchám, co povídá a snažím se udržet zaujatý úsměv. Od momentu, kdy mi v restauraci pomáhal z kabátu a úplně nevině mě při tom pohladil po ruce… No, možná se jen mimoděk otřel, ale rozechvění se mi rozběhlo po celém těle takovým způsobem, že mě to dostalo do kolen. Od té chvíle nedokážu myslet na nic jiného než na to, jestli spolu skončíme v posteli a jestli to bude víc než jednou.

„Ty jo, jsi vážně dobrej… To musí být docela těžký, obdivuju, že sis s tím poradil… Nechápu, jak to všechno zvládáš…“ Věty, které prý chlapi chtějí slyšet. Naštěstí nemusím přehrávat. Kdykoliv se mi podaří zahnat myšlenka na sex s tímhle sympaťákem a skutečně se zaposlouchám do jeho vyprávění, padá mi čelist. Ach jo, o to víc mě bude štvát, až rande skončí obligátním a obvykle definitivním: „Zavolám…“

A do háje! „Dobrý den, paní učitelko!“ Třídní mého syna. Byť právně volná, připadám si v téhle situaci nepatřičně. Vracím se nohama na zem. Zase jsem utahaná máma od dětí. Krčím se za stolem a přistihnu se, že si přeju, aby už „rande“ skončilo a já se mohla vrátit tam, kam patřím. Ke klukům, k vysezenému ďolíku v křesle u televize, k bezpečí facebookových polovirtuálních vztahů, kde vlastně o nic nejde… Kde je tolik místa pro fantazii, že všechny pohádky klidně mohou mít šťastný konec… Kde nic neriskuju a vůbec nic nezískám…

Pusa na rozloučenou už nehřeje, ale studí. Slyším, jak říká: „Zavolám…“