Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Peru je seismicky neklidná oblast. Ačkoliv by přeplněná desetimilionová Lima potřebovala metro jako sůl, kvůli častým otřesům půdy by bylo věčně zavalené, a tak veškerá doprava probíhá na povrchu. Peruánci chvění rozdělují na temblor, což je jen lehký otřes nedosahující pátého stupně Richterovy stupnice a terremoto, které ho naopak přesahuje. Obratně se naučili podle vibrací nohou odhadnout stupeň otřesů, a tak jsem se pravidelně dozvídala, že „dneska to bylo jen 2,7, ale předevčírem 4,2“. Zatímco to pravé terremoto jsem neměla tu čest zažít, temblor mi podrážel nohy i několikrát týdně. Taková malá čtyřka dokáže člověka vyklepat z postele, shodit skleničky z police nebo i převrátit nestabilní skříň. Ehm...a pokud se při malém otřesu začnete řídit podle příručky „Jak se chovat při zemětřesení“, budete za obecního blba a vděčným legračním terčem až do svého odjezdu. A možná ještě dál:-).

1. května 1970 otřáslo pohořím Huascarán zemětřesení o síle 7,8 Richterovy stupnice. Do údolí se ze severního vrcholu řítila třistakilometrovou rychlostí masa sněhu, bláta a obrovských kamenů. Zatímco hlavní proud laviny se po šestnácti kilometrech zastavil v údolí řeky Santa, vedlejší tok laviny se nečekaně přehoupl přes severnější hřeben vysoký dvě stě metrů, za kterým bylo v domnělém bezpečí městečko Yungay. Zahynulo všech osmnáct tisíc obyvatel a město zmizelo pod deseti metry bahna a kamenů. Z celého města zůstala netknutá pouze bílá socha Ježíše, která dodnes shlíží na pozůstatky města.

Právě do Yungay směřoval náš další výlet. Město už nikdy obnoveno nebylo a zůstalo jako památník zakonzervováno v té podobě, v jaké ho zanechala lavina. Před areálem postává tlupa dětí a předhánějí se, kdo z nich nás provede a vydělá si tak pár drobných. Ve městě už roste hodně barevných květin, trsy opuncií a z vyvýšeného okraje hřbitova je nádherný výhled do kraje. Na nedalekém trávníku stojí obrovský malovaný kelímek na zuby. Je větší než my a prý byl jednou naplněný ledovou tříští a dostal se tím do Guinessovy knihy rekordů. Při pohledu na zlomené kmeny palem, které nedaleko něj trčí ze země, nás však mrazí. Pomalu dojdeme k troskám autobusu a dalším pozůstatkům koukajícím ze země a uvědomujeme si tu ničivou sílu. Zvlášť, když nad námi se začalo neuvěřitelně rychle a silně zatahovat, obloha byla černá jako uhel a těžké mraky se nám válely těsně nad hlavou. Takhle nějak to asi muselo tenkrát také vypadat. Snad tentokrát žádná lavina nepřijde. Vyšplháme ještě nahoru na hřbitov, nad kterým stojí onen rozpažený Ježíš, jakoby chtěl všechny pod sebou chránit. Zázrak! Uctivě k němu vzhlíží místní a považují to za důkaz boží existence. Jen já jsem opačného názoru. Kdyby radši nepřežila ta socha a místo ní se kromě pouhých dvě stě čtyřiceti lidi zachránilo ještě pár životů navíc, považovala bych to za větší přínos. Ale zpět na hřbitov. Do skály se kopat nedá, a tak se pohřbívá do výšky. Vypadá to trochu jako taková posmrtná bytovka. Zasune se rakev a zabetonuje vchod. Bouřka se blíží čím dál víc, a tak se loučíme s naším malým průvodcem, který nás po celou dobu rozesmíval při focení. Žádný sýr, ale whiskey, chiiincha, conchiiita a další vylomeniny.

Při tomto zemětřesení zahynula i česká horolezecká výprava, my se vydáváme k jezerům v údolí  Llanganuco, u kterých by se měl nalézat jejich památník. Kolem nás jen stráně, hory, ale nic, co by mohlo jako památník vypadat. Ptáme se tedy dvojice mladých lidí, které potkáváme. Španělsky moc nevládnou, ale snaží se. „Aquí... acá...de los checos...,“ snažíme se domluvit rukama i nohama a nakonec i anglicky. To už je o něco lepší, ale k výsledku to nevede. „Tak já už nevim,“ vzdychla jsem si a vtom se ozvalo užaslé: „Vy umíte česky?“ V celém pustém pohoří jsme narazili na našince. U památníku také nebyli, ale věděli aspoň zhruba jeho polohu.

Chvíli jsme ještě lezli po hromadách kamenů, ale nakonec jsme ho objevili. Naprosto nenápadný kousek místa daleko od cesty, s křížem, deskou se jmény členy naší výpravy, ke které byla přidána druhá deska se jmény dalších obětí hor a uschlou květinou. Ty lidi jsme nikdo neznal, ale zanechané osobní vzkazy nám vhání slzy do očí. Přímo před námi se na provizorním zábradlí ve větru na provázku třepotá vytržený list z linkovaného bloku, na kterým je napsáno jednoduché: Pořád tě miluji.

Podle dostupných pramenů by těla našich horolezců měla být pohřbena právě v nedalekých jezerech. Místo je to nádherné. Ve výšce 3850 metrů se zrcadlí azurově modré hladiny, kolem kterých se tyčí strmé skalní stěny a barevné kosodřeviny. Je tu naučná stezka mapující přírodu okolo, minimuzeum s vypreparovanou pumou, jejím mládětem a vycpaným kondorem. Jen, kdyby ho při malování nepocákali barvou. Vedle se pase stádo divokých koní a indiánky na dekách prodávají jídlo a suvenýry. Nejlevnější, co jsem kde viděla. Smažená placka voněla už z dálky a pro kouli, uplácanou z cereálií, ovoce a medu jsem se vracela. Odvážela jsem si jich celý pytel a z paní indiánky udělala pro ten den nezaměstnanou osobu. Po mém nájezdu neměla co prodávat. „Tobě bude blbě!“ otáčeli oči v sloup kamarádi. „Když to je tak dobrý!“ procedila jsem slastně mezi zuby a cpala do sebe další kouli. Do Limy jsme se vrátili pozdě v noci a já cestou přemýšlela, kam dál. Tak... že by třeba... Amazonie?