Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Costa, selva y sierra. Takové je základní rozdělení země, které je popsáno na prvních stránkách snad všech knih a průvodců. Pobřeží, pouště i hory mám už za sebou, a tak jsem si nabrousila drápy na Amazonii. „Prales, divočina, zvířata a nahatý domorodci,“ výskám nadšeně a jezdím prstem po mapě. „Sem je to nejblíž,“ ukázal kamarád Pedro na místo poblíž Cuzca, kde se rozkládá přírodní rezervace Manú. „Tam je seňor Castro, ubytuje tě za 6 solů na den,“ kýval hlavou a už mě málem tlačil na autobus, nedbaje mých protestů, že ke jménu Castro nemám zrovna důvěru. „Jestli chceš vidět tu pravou Amazonii, musíš jedině do Iquitos,“ pohladil mě po hlavě jiný kamarád, když jsem u něj rozdýchávala srdeční fibrilaci poté, kdy nevěřícně zakroutil hlavou a do Manú zatelefonoval. Castra nikdo neznal, cena nebyla šest, ale čtyřicet a nikoliv solů, nýbrž dolarů. Spočítala jsem zbytek financí, koupila letenku a příštího rána stepovala u odletové dráhy. Jestli jsem do té doby proplouvala bez větších problémů, v Iquitos se mi stalo snad všechno.

Co to je? Koukala jsem nevěřícně na vrak před námi, do kterého neochotně nastoupilo pár turistů, pár místních, několik kusů drůbeže a lama. Odlétali jsme s dvouhodinovým zpožděním a hořící motor na křídle se nám postaral o zábavu do konce cesty. „To doletíme,“ prohlásil nevzrušeně pilot. „Dávejte na to pozor, a kdyby se oheň rozšířil do letadla, dejte mi vědět,“ zaúkoloval cestující, kteří dávali pozor tak pečlivě, že zapomněli i řvát. Dosedli jsme bez úhony, a tak jsem uklidnila třesoucí se kolena a vydala se do města hledat ubytování. Iquitos je město uprostřed pralesa. Nevede k němu žádná pozemní cesta. Dostat se do něj je možné jen letecky nebo lodí. Čekala jsem tedy chýše a absenci civilizace, ale kdepak! Provoz je tady pomalu jako v Limě. Turistů je jak naseto, Plaza de Armas je plná koloniálních domečků, cestovních kanceláří, restaurací, a dokonce je tady i prodejna hamburgerů. A je v ní překvapivě plno. Americká gastronomie tady frčí, na hamburgr, hranolky a colu je dokonce fronta. No fuj. O kousek dál stojí dům přímo od Eiffela. V Paříži ho navrhnul, sestavil, pak rozmontoval a znovu ho postavil tady. Jediné, co tady chybí, jsou automobily. Na co také, když se s nimi nedá skoro nikam dostat. Ulice tedy brázdí autobusy s turisty, motorikši s turisty, šlapací rikši s turisty a motorky bez turistů. Ano, ano, chlapci jsou sice při síle, ale evropský turista i tak dokáže převrátit rikšu manuální i motorovou. Při této kuriózní nehodě jsem však doslova narazila na místního průvodce, který se mně ochotně ujal a soukromě mne provázel městem i okolím.

První zastávka byla ve čtvrti Belén. Na břehu Amazonky je konečně to, po čem jsem toužila už od začátku. Chudé domky na vysokých dřevěných kůlech, které trčí nad vodní hladinou. Z vody se vaří, myje se v ní, vyměšuje se do ní, žije se v ní. Špinavé děti se batolí kolem nás a je vidět, že dávají velký pozor na to, co by díky naší nepozornosti mohly sebrat. Nestačila jsem si koupit nic s sebou a peníze se mi tady vůbec vytahovat nechce. Varuje mě před tím i můj průvodce. Nechávám tedy děti bez výdělku a nechávám se zavést do hloubi pralesa.

Člun nás zaveze do osady, kde strávíme noc. Chatrče se slaměnou střechou a suchým záchodem, houpací sítí místo postele a obrovskou moskytiérou. Kouše tady snad všechno. Komáři jsou nepříjemní, ale když hryzne moucha, teče krev a ne málo. Hlavou mi už poněkolikáté probíhá myšlenka, jestli jsem raději neměla vydržet ty vedlejší účinky antimalarik, ale už je stejně pozdě. No co, léčit se to jakž takž dá. Manuel, jak se jmenoval můj průvodce, mě s výkřikem: „Pozor hadi, pozor žáby, pozor ještěrky, pozor pavouci a pozor kajmani!“ táhnul za sebou do džungle. Za chvíli jsem ale na nebezpečí zapomněla a kochala se pralesem se vším, co se v něm dá vidět. Orchideje, kaučukovník, liány, barevní papouchové, lenochod, tapír, mravanečník... Přebrodila jsem se doprostřed řeky na vyčnívající kámen a podávala Manuelovi fotoaparát. Mája v Amazonce, to prostě musím mít. Manuel jen zavrtěl hlavou a s úsměvem doplnil konec prvotního školení. „Pozor pirani,“ roztáhl přátelsky ruce. Brodila jsem se zpátky s rozhodnutím, že pokud se dostanu na břeh, hodím mu jednu piraňu za tričko.

I když do hustého porostu slunce moc nepronikalo, na dokonalé spálení zad až do masa to stačilo. Šaman z nedaleké vesnice strčil do kapsy všechny lékaře, co jsem za život potkala. Netuším, co mi to na ta záda patlal za sliz a co mě to za podobný, notně odporný sliz nutil pít, ale druhý den jsem vstala bez horečky a byla schopná fungovat. Se stejnými spáleninami jsem u nás byla měsíc v nemocnici a čtvrt roku poté měla ještě na zádech strupy. Z Peru jsem odjížděla bez jediné jizvičky. Navíc mi pro mého tátu s počínajícím karcinomem prostaty dal sáček s bylinkami. Táta je dnes zdravý. Možná mu nakonec zabraly předepsané léky, ale přesto mám pocit, že bych panu šamanovi ráda ze srdce poděkovala. Další noc jsem již byla mobilní, a tak jsme vyrazili pozorovat noční život, ryby a kajmany.

Moje finanční hotovost se blížila k bodu mrazu a ještě ke všemu se mi někdo hrabe v batůžku. „Dáš tu ruku pryč?!“ otočím se a chlupaté stvoření utíká pryč s mými slunečními brýlemi. „Byla jste okradena?“ přispěchal mi na pomoc ochotný policista. „A viděla jste, kdo vás okradl?“ nenechal se uklidnit prohlášením, že to byly jen brýle z tržiště. „Jo... opice...“ přiznala jsem barvu a rozvibrovala tak bránici hloučku přihlížejících turistů. Ještě, že mi nesebrala peněženku nebo doklady, to by se v protokolu vyjímalo nádherně: Pachatel opice. Koupila jsem si letenku zpátky do Limy, oželela drahý kajmaní steak i želví ragú, rozloučila se s Manuelem a naposledy se podívala na snad nejrozmanitější, nejzajímavější, nejpestřejší a nejzáhadnější kus světa.

Na limském letišti mi někdo vykradl batůžek a odnesl si fotoaparát. Kdybych to bývala věděla, s chutí bych ho věnovala té opici. Nebo těm dětem z Belénu. Nebo šamanovi za pomoc. Koneckonců, foťák vem čert, ale fotky už zůstanou jen v mé hlavě. Ale nebojte se, abyste nebyli ochuzeni, naskenuju alespoň nějaké pohlednice.