Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

V nejlepším se prý má přestat, a tak i já se pomalu vrátím na rodnou hroudu. O Jižní Americe a speciálně o Peru by se totiž dalo psát ještě několik let. Stejně jako tam těch několik let pobývat a člověk by pravděpodobně nestihl vidět a prožít všechno, co se dá.  Kdybyste se tam chtěli vydat sami, přivezete si spousty zážitků. Pokud byste tedy nejeli s cestovkou. Nic proti nim, ale dva naše zájezdy jsem potkala na Machu Picchu. Na prohlídku měli jen chviličku, a když jsem se s jedním párem dala do řeči, potvrdili moje domněnky. Přiletěli za ukrutné peníze na deset dnů, za které toho měli stihnout tolik, na co jsem já měla více než měsíc a sotva poloviční rozpočet. Většinu času strávili v autobuse stylem „nezastavujeme, přibrzdíme“. Podívejte se honem doprava, doleva a jedeme dál, nestíháme. A nejezděte ani s naším panem prezidentem. Jeho deníček má s realitou společného asi tolik jako argentinská telenovela. I když pravda, speciálně vypravený luxusní vlak extra pro něj byl jistě doživotním zážitkem i pro většinu místních.

Paní doktorka z hygienické stanice by mě asi přizabila, ale jejich gastronomii zkrátka musíte ochutnat. Peru je domovinou brambor, a tak jsou snad nejčastějším chodem ke všemu. Druhů tam mají nepočítaně, slyšela jsem o šesti tisících z jednoho zdroje a o šesti stech z jiného, ale tak jako tak je jich moc a opravdu každý druh chutná jinak. Hned za bramborami je v pořadí rýže. Či kombinace brambor s rýží, brambor s bramborami nebo rýže s rýží. Třetí v pořadí je kukuřice, čímž upozorňuji, že „čoklos“ opravdu nemá nic společného s čokoládou (ach jo).

O pečeném morčeti jsem už psala a další výborný pokrm jsou cebiche. Je to syrová ryba naložená do citronové šťávy, ve které změkne i s kostmi, a i když to vypadá odpudivě, je to lahůdka. Mořských potvor se najíte nepočítaně, drůbeže všeho druhu taktéž a k mání jsou i jiná masa. Řekla bych všechno, co se hýbe. Někdy i nechtěně. Když jsem v jedné restauraci vylovila z talíře kus prapodivně velké kosti, která mi k objednanému jídlu vůbec neseděla, kamarád naproti mně jen mávnul rukou: „No jo, pes...“. Toulavých psů je po ulicích neskutečné množství, a když se nějaký ztratí, nikomu chybět nebude.

On vůbec vztah ke zvířatům je v Peru dost otřesný. Jestli nechcete odejít s pláčem, vůbec nechoďte do limské ZOO a zdaleka se vyhněte všem zverimexům a trhům, kde se poráží. Ale zpět k jídlu. Nic jako chleba se tu nedostane, ale ostatní pečivo je výborné. A až se dostanete na trh s ovocem, neodcházejte, dokud neochutnáte všechno. Nemyslete si totiž, že víte, jak chutná banán, ananas nebo mango. V centru je levněji než na periferiích a kromě kamenných obchodů se cena dá usmlouvat o dost níž. Nevyděste se, že nejdřív se platí a teprve potom nakupuje.

Doufám, že nikdo z vás nebude tak lehkomyslný, aby si s sebou vzal nějaké drahé šperky. Kriminalita je tu totiž obrovská a kam se hrabe procházka ve víru noci z Václaváku na Hlavák. V horách už je bezpečno, ale ve velkých městech a zvlášť v Limě ze svých věcí nespouštějte oči a radši ani ruce. Zlodějíčků je v centru nepočítaně a mimo centrum už to nemusí skončit jen hrábnutím do batůžku. Přesto s sebou něco mějte. Když útočníka neuspokojíte alespoň něčím malým, můžete si nějaký dárek odnést naopak vy. Třeba v břiše nebo v ledvinách. Čímž se dostáváme ke zdravotní péči. Na výběr je drahá luxusní klinika nebo zařízení státní, které je většinou špinavé, neudržované a to, co tam ordinuje, možná ani lékaři nejsou. Platí se ovšem v obou dvou a nedělejte si iluze, i v té soukromé luxusní dokázali mého kamaráda, který tam přišel s rutinní záležitostí, připravit o život.

Místní omnibusy musíte vyzkoušet. Není nad zážitek z jízdy zrezivělým přeplněným minibusem, kde se nastupuje i vystupuje za jízdy, z okénka neustále visí polovina muže, který vyvolává trasu cesty a nahání cestující, zatímco řidič se neustále modlí k panence Marii, jejíž portrét se mu kýve na čelním skle ve výhledu. Taxíky také nejsou drahé, ale před nastoupením se přesvědčte, že má všechna kola, že aspoň trochu brzdí a že domluvená cena je v solech a ne v dolarech. A naučte se španělsky, s angličtinou tam moc nepochodíte. Když už, tak díky chybějícímu h, z a c ve španělské výslovnosti, které i v angličtině nahrazují hláskami ch a s, jim stejně těžko porozumíte.

Každá cesta do Peru mi připomene, že člověk je jen malou součástí světa. Poznala jsem velikost a krásu přírody i obrovskou sílu jejích živlů, vstřícnost a otevřenost lidí, nádheru civilizací nedotčených míst, nezištnou pomoc od cizích lidí, spoustu záhad, tajemna a neuvěřitelnou radost, sílu a chuť do života tam, kde by to každý jiný vzdal. Viděla jsem ale také neskutečnou bídu, každodenní dřinu o přežití, viděla jsem umřít dítě hladem, viděla jsem vraždu, nemocné lidi bez pomoci, byla jsem přepadená, okradená, střílelo se mi u hlavy, a protože jsem měla na nohou boty, byla jsem považována za boháče. Uvědomila jsem se, že si nikdo nevážíme toho, že máme kde bydlet a co jíst, že můžeme řešit svoje žabomyší války a nezatěžovat si hlavu tím, jestli přežijeme do druhého dne. Naše sociální jistoty považujeme za samozřejmost a neustále nadáváme na bídu, kterou by jinde považovali za přepych. Přeskládala jsem si žebříček svých hodnot a pokaždé, když mám pocit, že začínám vystrkovat hlavu moc vysoko, vyrazím zpátky, aby mě život trochu srazil na kolena a já si začala vážit toho, co mám.

Myslím, že už bych zas měla vyrazit na cestu.