Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Já že jsem něco vyhrála? A dokonce hlavní cenu? Není možná, blesklo mi hlavou. Ale byla to pravda, za poctivé karbaničení jsem vyhrála víkendový pobyt v hotelu u Nové Paky. Prima, svěřila jsem se doma a čekala na poštu. Přišel voucher s letáčkem. Vypadalo to zajímavě, mám jen zavolat a objednat se. Jenže tak jednoduché to nebylo.

Začal kolotoč
Mobil nikdo nebere, na pevné mi nepříliš ochotně sdělují, že mám volat pana ředitele na mobil. No to už jsem zkoušela předtím, bez výsledku. Tak volám znovu, a zase nic. Už mě to přestává bavit, ale přece se nevzdám. Konečně, po týdnu, mi to vzal. Po tom, co jsem se zmínila o voucheru, se začíná cukat, že prý musíme přijet na dvě noci a ne na jednu, na kterou byl poukaz, a druhou si zaplatit. Váhám, nicméně se domluvíme, že se mi pan majitel ozve. Pak se mi to rozleží v hlavě a píšu Meryl, jakže to vlastně s výhrou bylo domluveno.

Z následné komunikace vyplyne, že původní sponzor výhry patrně pojal celou záležitost jinak, než bylo původně domluveno, a tak se Meryl rozhodla kontaktovat agenturu, která tuto výhru zajišťovala a zjistit podrobnosti. Okamžitě je sjednána náprava a získávám jiný, mnohem lepší dárkový certifikát do čtyřhvězdičkového hotelu Moravia Lasákův mlýn v Boskovicích (www.hotelmoravia.cz). Přestože jsem už předem hlásila, že se na nás děti vybodly, jsou už velké a mají svůj program, vystaven byl pro dvě dospělé osoby a dvě děti na dvě noci se snídaní, plnou penzí a navíc ještě hodinu v místním wellness centru. Prázdniny už jsem měla plné, tak jsme si řekli, že si uděláme výlet na podzim. Rezervace proběhla bez problémů, trochu mi jen dalo zabrat skloubit termín s mojí prací a manželovým volnem. Ale nakonec se zadařilo a my vyrazili první říjnový den na Moravu.

Stihneme to?
Je pátek poledne, já šílím v práci, rychle dodělat nejnutnější a domů. Máme být na místě do sedmi, před sebou přes 200 kilometrů, nemám nic zabaleno – uff s úderem druhé konečně mizím. Doma rychle spakovat, nezapomenout na svetr, plavky, kartáček na zuby…

V 15,15 vyrážíme – a hned první drobná komplikace – stávkuje nám navigace. Že nás nevede cestou, kterou důvěrně známe, bychom jí ještě odpustili, ale nenajít nájezd na dálnici? To je vrchol. No jo no, to je tak, když se šetří a nekoupí se aktualizace, že? S milým úsměvem ji vypínám a beru do ruky mapu, abych mohla svému muži potvrdit, že i ženy se umějí vyznat v mapách. Vracíme se do doby „před navigací“ a já si připadám zase jednou užitečná. Cesta ubíhá rychle a po třech hodinách, jednom tankování, jednom „vyvenčení“ a dvou jablkách se naprosto bez problémů blížíme k Boskovicím. Tady už manžel nevydržel a znovu zapíná navigaci, vždyť si tam přece uložil přesnou adresu, tak nám aspoň pomůže v cíli. Nehnu brvou, já si totiž předem na internetu hotel našla a vím, že musíme projet celé město, hotel je na konci hned u hlavní silnice. Když baba selže, aspoň se budu moct zase ukázat. A vida – blížíte se do cíle - hlásí navigace, před námi výkop, vedle stromy a po hotelu ani památka. Kašlu na elektroniku a spoléhám se na vlastní oči. Po dvaceti metrech nejisté jízdy konečně parkujeme. Je půl sedmé, začíná se stmívat a my vcházíme do recepce.

Projedli jsme naše děti
Vytahuji poukaz a se slovy: "Mám tu rezervovaný dvoulůžkový pokoj," ho podávám recepční. Chvíle napětí. Je to dobré, v počítači jsem zapsaná. Dostáváme klíč od pokoje instrukce, kde je jídlo, a poukázku do místních lázní, dokonce tu dražší, když jsme jen dva bez dětí. Pokoj je ve vedlejší budově, je pěkný, velký s obrovskou koupelnou. Žaludek se už hlásí, nestihla jsem oběd, tak honem do restaurace. První dojem – je tu teplo a taky dost plno. Míříme tedy k číšníkovi, abychom se domluvili. Koukl na poukaz a povídá: „Už je po sezóně, my už plné penze hromadně nedáváme, ale uděláme to takhle: za meníčko počítáme 190 korun na osobu, děti jsou za polovic, vy máte tedy dvakrát 190 a dvakrát 95, to je 570 korun na jedno jídlo a vyberete si z jídelního lístku, co budete chtít. Že jste jen dva, nevadí, když sumu překročíte, zbytek doplatíte.“ Férová nabídka, navíc s možností daleko pestřejšího výběru. I když tu ceny nebyly zrovna nejlidovější, najedli jsme se skvěle a dosytnosti, ba i přesytosti. Už první večer jsem se sotva odvalila od stolu. Polívka, ryba, úžasné brambory a dezert a zmrzlina a kafe a … ne už nemůžu. Kdybychom se nesnažili ty naše děti prožrat! Jenže to jídlo je tak dobré. V sobotu díky Husím slavnostem ve městě i stehýnko bylo, nedělní oběd jsme zakončili svíčkovou. Jen jednu výtku bych přeci jen měla. Když jsem si chtěla dát mojito, neměli mátu. To by se ve čtyřhvězdičkovém hotelu stát nemělo. Ale zlobit jsem se nemohla, všichni byli moc milí a příjemní, fakt.

Do lesa neee, tedy zatím
Co s pátečním večerem? „Musíme ty hody trochu rozchodit, půjdeme do města,“ rozhodl manžel v půl desáté večer. Na náměstí to je něco přes kilometr, to dáme. Vyrazili jsme podél potoka do míst, kde jsme tušili město. Dokud byla cesta jedna, tak to šlo, pak se ale rozdvojovala. Kudy teď? Všude tma a nikde nikdo. „Jdeme vlevo,“ rozhodla jsem fikaně, druhá cesta totiž vedla do kopce a tam se mi nechtělo. Po pár metrech jsme potkali osamělého chodce a moji drahou polovičku napadlo se zeptat, jak se dostaneme na náměstí. „To musíte zpátky a do kopce, tudy byste se dostali leda do lesa,“ odpověděl s úsměvem. Aha, tak mě výšlap přece jen nemine. Za chvíli jsme si už prohlédli náměstí, cestu k zámku a hradu, koukli se, kde je to wellness centrum, a šupajdili na kutě.

No jo, blbí Pražáci
Sobotní ráno bylo mlhavé, sotva šest nad nulou, ale sluníčko se s vervou dralo ven. Po snídani, vydatném bufetu, jsme sedli do auta a vyrazili objevovat krásy Moravského krasu. Cíl: Sloupsko-šošůvské jeskyně, jedny z nejhezčích u nás. Navigace opět perlí a my se ztrácíme, teda skoro. Ještěže jsou tu dobří lidé, stočím okénko a ptám se, jak se dostaneme k jeskyni? Pán jen mávne rukou a s potutleným úsměvem utrousí: „Tam“. Naivně jsem si myslela že se usmívá na mě, ale on se evidentně smál mně. Proč? Ptali jsme se ho totiž jen kousíček od vchodu. Ani nechci vědět, co utrousil na adresu Pražáků. Prohlídka byla bezva, byli jsme tam jen čtyři turisté, takže téměř rodinná atmosféra. Dopoledne jsme ještě zvládli Macochu, sejít kilometr dolů a pak zase kilometr nahoru, jedno horké kafe v kelímku a zpátky na husu. Odpoledne jsme vyrazili pěšky do okolních lesů, na přehradu, i westernové městečko jsme navštívili. Pro mě už dneska nic moc, ale může to být prima zábava pro děti. Jen se sem musí vyrazit do konce srpna, kdy je tu každý den nějaký program.

Místo lázní vana
Začínalo se smrákat, foukal studený vítr a my měli před sebou ještě zhruba čtyři kilometry do hotelu, naštěstí z kopce. Byla mi zima a už jsem se viděla ve vířivce. Jenže pánbůh míní a život mění. Když jsme dorazili na pokoj, usnula jsem jako špalek. Manželovi se akorát podařilo mě přivést k životu slovy: „Miláčku, večeře čeká“. A zase hody. Místopřísežně si slibuju, že už se budu krotit, nebo … Nebo nic. Kalhoty jsem dopnula, a že mi váha po návratu ukázala plus dvě kila, mrška? No a co. Stres v práci to zase vrátí. Na bazén ve městě už ale bylo pozdě, tak jsme se aspoň důkladně vyčvachtali ve vaně.

Procházka do historie
Zatažené a studené nedělní ráno. Sluníčko už s námi nechce mít nic společného, přesto plni optimismu vyrážíme do města, abychom ho viděli taky za světla. Jsou tu Husí slavnosti, všude plno lidí, muziky, stánky….Kam dřív? „Já chci na hrad,“ praví choť, a tak se zase hrabeme do kopce. Za 30 korun dostaneme papírového průvodce a procházíme se místy, kde kdysi žili poddaní a hodovala a bavila se šlechta. Přestože je to zřícenina, má své kouzlo. Zhruba po půl hodině dokonale vyfoukaní scházíme dolů do města. Důkladně jsme prošli židovskou čtvrť, skoro hodinu se zdrželi v synagoze a nezapomněli ani na židovský hřbitov. Byl založen v 16. století, patří mezi nejrozsáhlejší na našem území. Je tu přes dva tisíce hrobů a ponurou říjnovou neděli vypadal i trochu tajemně. Působivé zakončení výletu.

Po obědě jsme se rozloučili s milým personálem hotelu a vyrazili domů. Cestou už se nic, co by stálo za pozornost, nestalo. Trefili jsme se napoprvé.