Reklama: Moderní tapety na zeď a povlečeníModerní vliesové tapety IMPOL TRADE 

Kam mi to ten Němec zase schoval aneb Život s Alzheimerem

Kam mi to ten Němec zase schoval aneb Život s Alheimerem

Celý život se na něco těšíme. Až dostaneme vytouženou hračku, odmaturujeme, budeme mít děti, až děti odrostou, budeme si s partnerem užívat zasloužený důchod. Pak ale přijde nemoc a naše plány se hroutí.

Jednou z nejobávanějších nemocí, která má přímo devastující důsledky pro celou rodinu i společnost, je Alzheimerova nemoc. Přichází nenápadně, pozvolna. Na začátku si člověk jen hůře pamatuje nové informace. Má problémy najít správný výraz nebo počítat. Takové stavy se často připisují věku nebo přetížení.

Příznaky, které se objevují na počátku Alzheimerovy nemoci, se skutečně mohou podobat projevům běžného stárnutí nebo být signálem mírné kognitivní poruchy.

Choroba ale postupuje. Prohlubuje se poškození mozkových buněk a ty přestávají správně fungovat. Mluvíme o demenci. Člověk neví, jaký je den, měsíc, nebo dokonce rok. Přestává si svoje potíže uvědomovat. Pouští se do různých činností tak, jak býval zvyklý, ale selhává. Například žena se pustí do vaření, ale nepoužívá správné ingredience nebo zapomene vypnout sporák. Nemocní si dobře pamatují, co zažívali v mládí, neví však, co bylo před chvílí.

V dalších stadiích se člověk přestává orientovat v prostoru a může se ztratit i na dobře známých místech. Odejde z domova a neví, jak se vrátit. Bloudí a vlastně neví proč, kam chce jít, neptá se po pomoci. Mohou se objevit i poruchy chování, zvýšená podezíravost. Nemocný například obviňuje své blízké, že mu ukradli věc, kterou nemůže najít nebo kterou dávno nemá.

Pokročilé stadium nemoci způsobuje ztrátu hygienických návyků. Člověk si neuvědomuje, že se má mýt, uklízet, může se začít pomočovat.

V těžkých stadiích už nemocní nemusí ani poznávat svoje nejbližší. Umírají většinou upoutaní na lůžko, zcela odkázáni na pomoc druhých.

 

Mýty a realita kolem Alzheimerovy nemoci  

Mýtus: AN je běžnou součástí stáří: „Babička zapomíná, ale to je přece normální, vždyť už je jí 80!“

Pravda: AN není běžnou součástí stáří. Jde o nemoc, kterou je třeba diagnostikovat a léčit.

Mýtus: AN je nemocí velmi vysokého věku.

Pravda: AN může postihnout lidi již v časném důchodovém věku, dokonce i dříve. S věkem se její výskyt zvyšuje.

Mýtus: AN trvá pár měsíců, pak nemocný umírá.

Pravda: Průměrná doba života od prvních projevů AN je asi 10 let (3 – 20 let). Záleží na řadě okolností, jaké tyto roky budou: věk v době propuknutí nemoci, dědičné faktory, další choroby, vzdělání, způsob života i včasnost zahájení léčby.

Mýtus: Okolí snadno pozná, když někdo trpí AN.

Pravda: V počátečních stadiích, která mohou trvat i několik let, může být nemoc pro okolí zcela nenápadná. Nemocný se normálně pohybuje, komunikuje, zachovává si mimiku. Nejbližší (hlavně partneři) ale často pozorují změnu - mění se hodnoty, reakce, chování. Někdy nemocnému vyčítají nebo hledají vinu v sobě či okolí, a na nemoc nemyslí. Až do pokročilých stadií choroby může nemocnému zůstat společenské vystupování, smysl pro humor. Nemocný dál prožívá radost, je schopen vyjádřit svůj názor. Může vykonávat kvalitně řadu jednodušších činností. Porucha paměti, která je klíčovým příznakem, nemusí být při běžném hovoru vůbec patrná.

Mýtus: AN znamená ztrátu paměti, člověk si nepamatuje vůbec nic ze své minulosti.

Pravda: V počátečních stadiích nemoci vázne zapamatování si nových informací. Člověk se opakovaně ptá na to samé, nepamatuje si, co dělal před chvílí, detaily událostí. Čím dál více žije v minulosti, je schopen podrobně vyprávět události z mládí. Teprve v pozdních stadiích nemoci je narušena i tato dlouhodobá paměť.

Mýtus: Podávání léků je zbytečné, jen prodlužuje utrpení nemocného i jeho nejbližších.

Pravda: Vhodná léčba vede k zastavení nebo zpomalení zhoršování příznaků nemoci a tím zvyšuje kvalitu života nemocného i jeho nejbližších. Neprodlužuje nemocnému život. Může oddálit nejtěžší stadia nemoci. Nemocný se jich vůbec nemusí dožít nebo jsou zkrácena na minimum.

 

Jak zachránit paměť

Řada lidí si Alzheimerovu nemoc spojuje s vysokým věkem, představují si "roztomile popletenou" 85letou stařenku. Říkají si, že léčit tuto chorobu je zbytečné. Alzheimerova nemoc ale postihuje i lidi daleko mladší, byť její riziko s věkem stoupá. Ve věku 80 let trpí demencí asi 20-25 % populace.

Léčba mírné kognitivní poruchy a demence musí být komplexní. Čím dříve s ní začneme, tím větší je naděje na úspěch. Lze zmírnit příznaky, zastavit či zpomalit zhoršování mozkových funkcí. Nejlepší je včasná prevence nebo zahájení léčby v nejranějších stadiích nemoci, tedy ve stadiu mírné kognitivní poruchy. Úplně vyléčit Alzheimerovu nemoc zatím nedokážeme. Ani život nemocnému léky neprodlouží. Mohou ale oddálit a zkrátit období nejtěžšího postižení nebo se nejtěžšího stadia nemocný ani nedožije. Abychom mohli včas zahájit léčbu, je třeba včas stanovit diagnózu.

Většina postižených si svůj deficit uvědomuje jen na samém začátku onemocnění („Špatně si pamatuji.", „Jsem nemožná." apod.). Se ztrátou paměti nemocní ztrácejí i uvědomění si svých hendikepů. Ochotně se pouštějí do různých úkolů a jsou překvapeni, že nezvládnou jejich řešení, nebo si neznalost nepřipouštějí a podávají chybné výkony. Rodiny deficit přičítají věku, přehlížejí ho. K lékaři se tak nemocný dostává až v rozvinutých stadiích nemoci kvůli problémovému chování. Nemocný se například dokola ptá na to samé, odejde z domu a netrefí zpátky, zapomíná vypnout vařič, hromadí zbytky, nebo ztrácí hygienické návyky (např. se pomočuje, zanedbává hygienu). V rozvinutých stadiích onemocnění se nabízí jen omezené možnosti léčby.

 

Můžeme sami bojovat proti vzniku poruchy paměti?

Vznik kognitivní poruchy a demence podmiňuje do určité míry genetické nastavení, tedy dědičnost. Svým aktivním přístupem k životu můžeme ale bojovat proti některým rizikovým faktorům a podporovat ochranné faktory.

1. Tělesné aktivity

Vyberme si aktivity, které nás budou těšit, ať už je to tanec, chůze nebo cvičení. Tělesná aktivita zrychlí náš krevní oběh a tím zlepší prokrvení a výživu mozku.

2. Duševní aktivity

Můžeme si zvolit z nabídky kurzů pro seniory nebo se zúčastnit různých přednášek, stát se členem klubu seniorů. Vzdělání a vzdělávání působí jako jednoznačný ochranný faktor před rozvojem demence. Jak tělesné, tak duševní aktivity je lépe provádět v kolektivu, kde nás zároveň obohacují sociální vztahy a spoluprožívání starostí i radostí.

3. Racionální výživa

Aktuálně se propaguje trend středomořské kuchyně s dostatkem zeleniny, lehkým rybím masem, olivovým olejem, sklenkou červeného vína. Důležité je jíst s mírou, vyhýbat se různým chemickým dochucovadlům a náhražkám.

4. Pravidelné návštěvy u praktického lékaře

Preventivní prohlídky slouží k včasné diagnostice a léčbě např. vysokého tlaku, srdečního selhávání, vyšší hladiny cukru apod., tedy faktorů, které mohou samy o sobě vést ke zhoršení mozkových funkcí.

5. Vyhýbání se škodlivinám

Některé běžně užívané léky mohou mít neblahý vliv na paměť a další mozkové funkce, např. některá sedativa nebo léky na spaní. Proto by jejich užívání mělo být jen příležitostné, krátkodobé nebo by měl člověk raději konzultovat s lékařem jiné alternativy. Kouření má negativní vliv na cévy, včetně těch mozkových, a může také přispívat ke zhoršení mozkových funkcí. Neblaze působí i nadměrné pití alkoholu.

6. Možnosti léčby

Existují léky, které mohou zabránit zhoršování paměti (nebo ho zpomalit) a tak působit preventivně před rozvojem demence. Spolu s dalšími opatřeními životosprávy jsou tedy významným protektivním faktorem. I nemocné s rozvinutou AN umíme léčit, i když ne vyléčit. Léky mohou zastavit nebo zpomalit průběh nemoci. Čím dříve s léčbou začneme, tím je efekt lepší.

7. Pozitivní pohled na svět

Důležité je zachovávat si pozitivní pohled na svět, dobrou náladu a vyhýbat se nadměrnému stresu.

 

www.poruchypameti.cz

Redakce


26.11.2013   Rubrika: Nemoci a prevence   |   Komentářů 12   |   Doporučit článek   |   Vytisknout

Hodnocení článku: 2,9/5   Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1   2   3   4   5  

 

Diskuse ke článku - Kam mi to ten Němec zase schoval aneb Život s Alzheimerem

Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Kaliban
Kaliban - 27.11.2013 20:40

Kozoroh18: To je nemoc, s níž člověk nikdy neví. Tatínek mé kamarádky měl Alzheimera - od počátku do konce to trvalo dva roky, u mé tety dva měsíce, u tety mého muže snad deset let. U toho otce to mělo úrůběh, jak z učebnice. Moje teta upadla do předposlední fáze naprosto zničeho nic. Mužova teta měla takové ty klasické propady, které trvaly nějaký interval, takže byla třeba několik dní "normální" a pak zase byla "mimo sebe". Intervaly se zkracovaly a pak už to šlo ráz na ráz. Ale ta střídavá fáze trvala dlouho. Vzdělání je sice fajn, ale všichni tři byli vysokoškolsky vzdělaní, dva z nich na vysokých školách učili, architekturu a přírodní vědy. A stejně to dopadlo, jak to dopadlo.

 
Kozoroh18
Kozoroh18 - 27.11.2013 18:08

UVita - již dlouho se prosazuje do škol indoviduální přístup k dětem.

Je dobře, že jsou lidi co se zabívají i stářím. Já s tím souhlasím, že je každý jiný. Pro ty co se starají je to náročné, není to podle šablony a musí to být vyčerpávající.
byl to seminář a předváděli i stany se světelnou terepii a ukázka byla i jak to jde k posteli pro ležící. Co si budem namlouvat je to vše o penězích.
jsem ráda, že jsem si mohla rozšířit znalosti.

 
UVita
UVita - 27.11.2013 15:37

Kozoroh18: jistě, že to pomůže hodně lidem, kteří nemají zkušenost s těmito nemocnými. Ale jak jsem psala, každý ten nemocný může být jiný a reaguje jinak.
My musíme chodit nejméně 2x do roka na proškolování.A vždy se něco najde, že se člověk dozví něco nového, i když to třeba zrovna na toho svého klienta neuplatní. Ta přednáška by mě taky zajímala.

 
Kozoroh18
Kozoroh18 - 26.11.2013 23:33

UVita -přednášela tam slovenka, předváděla různé situace ve scénkách, bylo to velice zajímavé a k zamyšlení.

Komunikační techniky v péči o klienty s demencí.
Stimulace základních smyslů u senoorů - hmat, čich, chuť, sluch, zrak.
Specialní model péče o osobu se syptomy demence.

 
UVita
UVita - 26.11.2013 22:43

Kozoroh18: to až většinou v posledním stádiu. Ale je fakt, že někdy dovedou ranit (jako urazit), nebo kříčí a za všechno může ten druhý,ne oni. Já to dnes chytala, že se jí špatně chodilo. Ale nemyslí to tak, vždycky to omluvím tou nemocí.
S těma jahodama to slyším poprvé. Podle zkušeností si myslím, že stejně i bez jahod neví, co je za období. Oni mají prostě jen léto a zimu. Proto se jim má pořád říkat, který je den a kterého je datum. A ne všechno, co se říká na školení se taky někdy musí brát s rezervou, protože v praxi je to úplně jinak a každý člověk je taky jiný. Navíc, když pak školí nějaký žabec, který to má nabiflováno jen z nějakých knih.
P.S. moje klientka by určitě nepřemýšlela nad jahodami, které je roční období, ale už aby je co nejdříve snědla.

 
Kozoroh18
Kozoroh18 - 26.11.2013 19:07

této nemoci se také bojím

byla jsem nedávno na semináři, mluvilo se tam jak je to těžké pečovat o tyto lidi. Bylo tam i pár rad, jako třeba, nedávat jahody mimo sezónu, neumí si srovnat jaké je období. Když vidí sních, nebo padat listí a na talířku jahody. I stím jídlem je třeba se obrnit trpělivostí, když si stěžují, že ještě nejedli. Nabídnout třeba čaj a že se jdete podívat jak to pokračuje s vařením. Aspoň tak udržují pitný režim. Pečovat o člověka s AN je velice náročná a vyčerpávající, byvájí i zlí a agresivní.

 
UVita
UVita - 26.11.2013 15:22

Je to těžké jak pro lidi nemocné AN, ale i pro jejich rodiny. A týká se to nejen denodenního opatrování, které je náročné jak psychicky tak i fyzicky pro rodinu, ale je to náročné i finančně, pokud zajistí pečovatelskou službu.
Pracuji v tomto oboru a potkávám se s tím každý den. Domů příjdu vycuclá jako citron. Mám strach ze stáří nejen z této nemoci, ale i z toho, abych neležela jen na lůžku. Kdyby byla u nás povolena eutanázie, zvednu pro ni ruku. Jen bych už nesměla mít toho Alzheimera.smajlik - 76
Almega: já si lístečky píšu, jenže je zapomínám v 70% doma.smajlik - 76
Posledně jsem si musela napsat: vem si blbe lístek na nákup. Zatím mi to zabralo.


 
catcat
catcat - 26.11.2013 15:11

Almega: tak to já jednou vyťukala PIN v bankomatu a chyba. Podruhé a chyba. Tak jsem šla jinam a opět to zkouším a zase chybasmajlik - 55 No jestli já nezadávala číselné heslo jednomu intranetusmajlik - 16

 
Almega
Almega - 26.11.2013 11:44

orinka: Řekla bych,že je to nyní lepší,dřív (tak před 4 lety) jsem si např. ani bohovi nevzpomněla na PIN u bankomatu,ráno při zapínání mobilu jsem si nemohla vzpomenout na číslo kódu...Jinak na jména si vzpomínám tak,že si říkám abecedu a nad písmeny dumám,jestli to bylo od toho písmene...obvykle mne to náhle napadne.Asi je to stresem a starostmi,jinak si ale už dávno píšu lístečky s tím,co mám dělat,je to jistější.

 
orinka
orinka - 26.11.2013 11:12

Almega: s těmi světly se ti to nedařilo, protože máš vžitý automatismus a jakmile jsi nad tím začla přemýšlet, popletlo tě to. To znám taky, i když ne s autemsmajlik - 25

 
dadka
dadka - 26.11.2013 10:44

V rodině jsme tuto nemoc neměli, ale taky z ní mám strach. Občas večer, když už ležím v posteli a přemýšlím, si nemohui vzpomenout na nějaké známé jméno nebo cizí slovo a to potom tak dlouho přemýšlím, až si vzpomenu. Nebo vstanu a jdu se podívat do počítačePěkná knížka o soužití manželů, z nichž manžel trpí touto nemocí je Naděje má hluboké dno.

 
Pentlička
Pentlička - 26.11.2013 9:15

Znala jsem paní, které diagnostikovali A. krátce po padesátce. Byla rozvedená, neměla děti, jen bratra, na kterého byla fixovaná. Pak bratr zemřel při autonehodě a paní se zabila skokem z okna asi 14 dní po jeho pohřbu. Byla v bezvýchodné situaci a takhle to vyřešila. Bylo mi jí strašně líto, takový zmarněný život.

 
surika7
surika7 - 26.11.2013 8:26

Takto bohužel dopadla moje mamča....v tom lehčím stádiu si s toho dělala legraci a odmítala jít k lékaři, po operaci kýly, tedy po narkoze se její stav demence velmi zhoršil a nastalo opravdu peklo, utíkala z domova a nedokázala se vrátit, vymýšlešla si různá obvinění, hádala se a byla agresivní, nevěděla jak se jmenuje ani adresu. No nakonec musela do speciálního ústavu pro nemocné touto chorobou....dnes již nikoho nepoznává....je to velmi smutné a to bývala zubní lékařkou.

 
Almega
Almega - 26.11.2013 7:40

Znala jsem paní s A.,bylo to takové divné....Seděla v kuchyni,polohlasně si mumlala nějaké nesmysly,občas se objevilo rozumné slovo.Bylo to už poslední stadium,předtím utíkala z domu,v noci nespala,bylo s ní těžké pořízení,ale chuť na jídlo zůstala,cpala by se stále,protože si nepamatovala,že už jedla.Trvalo to celé asi 20 let.Myslím si,že když zemřela,celé rodině se ulevilo.Mě občas taky přepadne děs z A.,tuhle jsem si nemohla vzpomenout,jak se zapínají dálková světla v autě,ačkoliv jezdím už xx let....Doufám,že se mi tato nemoc vyhne,v rodině to nemáme.

 
orinka
orinka - 26.11.2013 6:00

z téhle chroby mám hrůzu. Utěšuje mě, že moje nemocná 85 letá mama luští křížovky, sudoku, čte, bystře reaguje a nevzdává boj s rakovinou.

 

Sponzori

Prohledej


Výherci v soutěžích

Anketa

Zpívám rád a je to na mě doufám znát...

Zpíváte si občas doma?

Celkem hlasovalo 77963.
Archiv anket.