Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Bum, už je to tady! V prostředku pokoje krabice, na chodbě krabice, krabice v kuchyni na stole, pod stolem, všude příšerný nepořádek a mezi tím se motá vyděšený pes, dvojčata řičí nadšením, lítají po schodech nahoru a dolů a volají: „Maminko, myslíš, že se to všechno vejde do náklaďáku?“ Tak to opravdu nevím.

To by člověk nevěřil, kolik si za osmnáct let manželství nastřádá věcí. Od věcí potřebných k dennímu životu až po „lapače prachu“, jak nazývá moje praktická maminka všechny ty drobnůstky a zbytečnosti, které obnášejí dárečky vyrobené vlastnoručně mými dětmi ještě ve školce, vázičky, zvonečky, sošky a krabičky. Vlastně jsou to úplně bezcenné věci, ale já na nich lpím se zuřivou zatvrzelostí a bráním je před Martinem, který by na jejich místo pravděpodobně vystavil modely angličáků a na moji krajkovou dečku od babičky by nejspíš umístil hever nebo kufr klíčů gola. Co jiného bych taky mohla čekat od řidiče kamionů, který mi k desátému výročí svatby kromě kytičky mých milovaných frézií nadšeně věnoval dárkově zabalenou řadicí páku do našeho autíčka jménem Honza. Ostatně zdá se mi, že pod ním leží častěji než na druhé půlce našeho manželského letiště.

„Křach, cink, cink!!!“ Někde něco spadlo a kutálí se to s podezřelým skleněným cinkáním pravděpodobně ze schodů dolů. Měla bych na všechen ten mumraj okolo stěhování dohlížet. Místo toho sedím zavřená na WC, v ruce tlustý sešit ještě ze střední školy, který na mne vypadl během balení, a z náhlé pohnutky začínám zapisovat všechno, čím začíná náš nový samostatný život.

Babička s dědou radši odjeli na víkend na chalupu. Děda s poznámkou, že podzimní úklid zahrady mu připadá smysluplnější než poslouchat povely mé matky, která by nejradši celé naše stěhování řídila ze svého velína v kuchyni. Jak by také její malá a nesamostatná dcerka mohla sama zvládnout celé stěhování své početné rodiny? Až po mojí drzé poznámce, že když jsem zvládla porodit čtyři děti, stěhování pro mě nemůže být těžší, se smrtelně urazila. Řekla, že jednou poznám, že to se mnou myslela dobře, ale až na to přijdu, už bude pozdě, a s hrdě vztyčenou hlavou zahnala dědu do škodovky.

Tak trochu ji chápu. Opravdu ode mne nebylo zodpovědné pořídit si první dítě spolu s maturitním vysvědčením a místo prince na bílém koni přivést domů zcela nemajetného automechanika s prsty od šmíru. Moje romantické tvrzení, že když si beru Martina Šťastného, je mi předurčeno být šťastná nadosmrti, odbyla mávnutím ruky.

Vlastně Martina s maminkou smířilo až narození Michala, který před týdnem oslavil své sedmnáctiny. Po pěti letech se narodila Janička a ke štěstí nám chybělo jen vlastní bydlení. Sice se nám povedlo šikovnou přestavbou změnit 3+1 mých rodičů na čtyři pokojíky, ale vlastní bydlení je vlastní bydlení. A tak Martin vyměnil místo automechanika v blízkém servisu za volant kamionu a babička se zase začala cítit jako hlava rodiny. I když jsem jí byla vděčná za pomoc s dětmi, už jsem se nemohla dočkat vlastního bydlení, kde židle stojí tam, kam ji postavím JÁ, a nemusím k tomu podávat podrobné vysvětlení, následované přednáškou na téma „Dokud u nás bydlíte……“.

To odloučení s Martinem nakonec přineslo i jiné důsledky než zlepšení finanční situace naší rodiny. Mezi svátky si vzali rodiče tenkrát pětiletou Janku a desetiletého Michala na chalupu a my s Martinem jsme byli po dlouhé době sami. Martin se tehdy vrátil po 14 dnech z daleké cesty někam na jih Španělska, a tak jsme si nachystali romantický večer při svíčkách a španělském vínu. Svoje ranní nevolnosti dva měsíce po tom jsem ani nevnímala kvůli hloubkové kontrole věcí finančních v našem podniku a než jsem se vzpamatovala, bylo pozdě bycha honit. Třešničkou na dortu bylo oznámení mého dvorního gynekologa, že miminka budou dvě.

Tím jsem utvrdila svou matku v přesvědčení, že jsem tvor nejen nesamostatný, ale i nezodpovědný a neschopný vést život normálního člověka. Do naší rodiny přibyli Ríša a Lucka a byt se změnil v krabičku sardinek. Teď je jim sedm let a konečně se dočkají každý svého pokoje.

……“Prásk!!!“ Ale teď už toho mám opravdu dost. Opouštím svůj azyl a pokračovat budu zítra – v novém.

                                                                              Pro dnešek se s Vámi loučí úplně vyřízená