Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Už je zase půlnoc a moje představa klidné a příjemné neděle opět vzala za své. Ráno mě sice moje rodinka nechala v klidu až do hříšných 9 hodin, ale pak se děj zase začal podobat všem sportovním disciplínám dohromady.

Sice mě na stole čekalo moje kafíčko, tak akorát k pití, ale to byla poslední klidná chvíle za celý den. Než jsem ho dopila, Janka s Michalem připravili nákupní tašky do auta, Lucka dostala za úkol přeluxovat obývák, Ríša byl vyslán venčit Tomíka a Martin už netrpělivě zatroubil, kde se loudáme.

První zastávka novinový stánek, druhá supermarket. Skládali jsme podle seznamu všechno potřebné pro rozjezd domácnosti a za chvíli jsem Michala vyslala pro další nákupní vozík. Nesmím zapomenout, že odpoledne na nás čeká přepadovka v podobě téměř všech rodinných příslušníků. Zlaté polotovary! Po včerejším maratonu opravdu nemám chuť strojit hostinu z domácích zdrojů. Krájená veka, kupovaný salát, salámy… „Ne, Janinko, černý lak na nehty opravdu ne! Těch cédeček stačí opravdu pro začátek jen deset, Míšo! ...Běžte ven, tam se zmlaťte a vraťte se zpátky.“

Po hodině nás obchoďák vyplivl s oběma vozíky přeplněnými. Ještě že máme opravdu rodinný vůz – Honzík je něco mezi autobusem a náklaďákem. Před domem už stálo auto mého švagra Radka. Zřejmě v Praze nastartoval letní čas, i když u nás je ještě hluboký leden a zdaleka nebylo odpoledne, jak jsme se domluvili. Ovšem Radka s Martinovou sestrou Maruškou žádný čas nezatěžuje. Naloží do auta jen tříletou Simonu a za slabou hodinku je máme až v obýváku.

„Ahóój Jano!“ jde mi Maruška vstříc. „Nezlobíš se, že jsme si už uvařili kafe sami? Nechtěla jsem Lucinku obtěžovat, když je tak pilná a uklízí.“ Radek se ani neobtěžuje zvednout z křesla od televize a jen mi na dálku zamává. Zahnala jsem Michala a Janku s taškami do kuchyně uklidit nákup, Marušku se Simčou do obýváku poslouchat Martinovu a Radkovu debatu o novinkách ve světě automobilismu a pustila se do výroby chlebíčků. Ještě že to šlo rychle. Honem dort na podnos, talířky, skleničky, lžičky, ubrousky – „Ríšo, neužírej, ať zbude na babičku!!!!“

„Crrrrrr!!!!“

Juknu za záclonou – proboha všichni najednou – mám chuť jít k vrátkům a prodávat vstupenky. A tak v duchu odškrtávám položky: Ludmila a Jan Liškovi – moji drazí rodičové, můj brácha Petr – magor do počítačů a jeho tichá žena Ála, zdravotní sestřička. Jejich drobečci – sígr Tomáš (je mu 10 a kouří!!!! Já to viděla!), stydlivý Davídek (je stejně starý jako naše dvojčata, minuly jsme se s Álou v porodnici jen o týden) a zlatý hřeb rodiny Lišáků – babča Lída. Kdyby se narodila o století dřív, určitě by dobyla Divoký západ. Moje dobrá duše a zpovědnice. Občas se diví, jak mohla přivést na svět člověka tak prostého fantazie, jako je moje matka. Za zády jí říká „úča“ a vždycky na mě spiklenecky mrkne. Představuju si ji jako předlohu „babičky Méry“, jen to laso a kolty chybí. Nedorazili pouze prababička Barbora a pradědeček František, obyvatelé penzionu pro starší a pokročilé. Ve svých 80 letech mají radši svůj klid než tenhle Cirkus Humberto, který se odehrává.

A další várka. Marie a Richard Šťastní – takto tchán a tchyně. Už jsou v důchodu, ale tajně jim říkám „veverky čiperky“. Babička Mařenka kouzlí po večerech u šicího stroje nebo s jehlicemi a je pilná dodavatelka do butiku své dcery Marušky. Děda Ríša, pokud nezaskakuje jako výpomoc za volantem místní MHD, lepí modýlky letadel, které mu při návštěvách Simča zase pilně rozebírá.

Na jednu stranu jsem ráda, že dorazili v tak hojném počtu. Krájím dort, nalévám víno, podávám skleničky a úspěšně se vyhýbám své matince. Nemám totiž chuť poslouchat, jak by dům zařídila ONA. (Dokonale). Do deseti večer se mezi všemi proplétám, vznášejíc se ve svém vlastním světě. Pohladím Simču, prohodím slovo s Maruškou, chechtám se s Petrem jeho vtípkům a sourozeneckému špičkování, vlepím pohlavek Tomášovi, který tajně loví cigaretu v MÉ krabičce. Pochválím babičce Mařence nový kostýmek, který si ušila, a Ále naliju panáka, aby byla veselejší. Na stranu druhou mám ovšem radost, když je všechny vidím u vrátek a mávám jim z okna.

Ještě obvyklý rituál: balkón, cigareta, koupelna. I když dnes na mě čeká Martin, aby všechno ještě završil prvním sladkým mazlením v našem novém domově. A dnes si to opravdu vychutnáváme – zde totiž stěny nemají uši.

Když se potom vracím z WC, nahlédnu do kuchyně a pro sebe si mumlám citát:

„Optimismus je, když žena večer neumyje nádobí s tím, že zítra na to bude mít větší chuť.“

A šmytec!!!!