Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Tak jsem slaměná vdova. Martin je už dva dny pryč a já poprvé zápolím se svou drahou rodinkou naprosto sama. Nemůžu říct, že to nezvládám, ale sem tam se to bez ostřížího zraku babičky trošku vymyká.

První, co jsem zaslechla při příchodu z práce, byl takový ten TUC!TUC! zvuk, při kterém mám chuť obléct si sukénku z banánového listí a křepčit okolo ohně. V předsíni se povalovala tři skejtová prkna a hromada cizích bot. Z Michalova pokoje na mě vykouklo stvoření neurčitého pohlaví, pokývalo hlavou, což měl být asi pozdrav, a zase zmizelo. Zaklepala jsem, protože jsem slušně vychovaná, ale zvuk stejně zanikl v bušení, které se linulo z pokoje.

Tam na zemi sedělo pět kapucínů a přehrabovalo se v Michalových cédéčkách. Pokýváním prstu jsem přivolala Míšu na chodbu a zadala ultimátum, které spočívalo ve stažení hudby na přijatelnou hladinu a povolený pobyt záhadných bytostí, pravděpodobně spolužáků, maximálně do sedmé večerní. Když opět zavíral dveře, zaslechla jsem něco jako: „Vono se jí to jako nelíbí, jo?“, ale rozhodla jsem se neslyšet. V kuchyni jsem si uvařila turka na vzkříšení a šla spočítat děti. Tedy ty svoje.

Janka ještě nebyla doma a Ríša bloudil po své oblíbené Středozemi spolu s Frodem Pytlíkem. Mou přítomnost zaregistroval až po delší chvíli a na dotaz, co ve škole, jen hodil oči v sloup a pravil: “Nic.“ „A co úkoly?“ „Nemáme!“ zahučel, aniž by spustil oči z obrazovky. Tak tohle už znám, ale v podání Michala. Radši počkám, až přijde Lucka. Šly s babčou Lídou kupovat zimní boty, což bych já, děvče nezkušené, určitě nezvládla. Zase na druhou stranu, když je babča sponzor, nechám ji, ať se s naší Luckou vydovádí. Pravděpodobně přinesou nějaký avantgardní model, který bych já nevybrala ani náhodou.

V předsíni tiše klaply dveře. Protože jsem neslyšela hlasy ani rány od odhozených bot, což by signalizovalo Janku, zvědavě jsem nahlédla. Předsíň byla prázdná, na věšáku Jančina bunda, boty spořádaně vedle sebe v botníku a Janka nikde. Ha!!! Cosi je shnilého ve státě dánském. Vešla jsem do jejího pokoje a ejhle – Janka na mě provinile mrká a v náručí má malé zrzavé kotě.

Konečně vím, co nám doma ještě chybělo. Ještě že se po ulici nepotulují sloni! „Maminkóó!“ lísá se Janka, „že si ho necháme?“ Snažím se zachovat tvář přísné matky, ale nějak mi to nejde. „Já se o něj budu starat,“ žadoní Janka. „Já si ho dám k narozeninám a už nic jiného nechci! Lucka má pejska, Ríša želvu a když nepočítám opičáka Jarouše, tak já ani Michal nemáme nic!“ argumentuje obratně. „Opičák Jarouš“ není zvířátko, je to  Michalův spolužák a nejlepší kamarád. Nakonec kapituluju a jdu štrachat do kuchyně misky na vodu a jídlo pro kotě. Po důkladné prohlídce jsme shledaly, že je to kluk jako buk, a ustlaly mu v mém košíku na pletení. Janka mu věnovala jeden starší svetr jako peřinku a já jsem ji vyslala s krabicí pro písek.

Docela jsem přehlédla, že už vypršelo ultimátum a kapucíni nepozorovaně opustili teritorium, bohužel i s Michalem. Na rozdíl od čertů po nich nezůstal pach síry, ale vyžraná lednička a na ní lístek s nápisem „Návrat 20.00“. Moji depresi rozptýlil až telefon.

Martin dorazil v pořádku, ale bude muset čekat na nakládku až do zítřka, takže sbohem společné divadelní představení... Jediný, kdo bude ochotný jít se mnou, je Hanka, pokud bude Lukáš ochoten být sám doma. A pak je varianta nejhorší – moje matka. Nejenže přijde se svými neocenitelnými radami, ale ještě si vyslechnu, jak všechno dětem dovolím (viz kocoura), jak bez ní děti vlčí a vůbec… Jestli mě Hanka nezachrání, čeká mě chmurná budoucnost.

Takže teď si užívám poslední radosti před inkvizicí. Je deset večer, děti a ostatní zvěř je zahnaná do svých pelíšků, sedím v kuchyni, cucám večerní kafe a vyrábím další zápis do lodního deníku. Po Lucčině a Michalově návratu proběhl ještě slavnostní křest kocourka. Náš dávný kamarád Fanda je zrzavý, jako když hoří Brandejs, jak říká babča. A jelikož i kocourek je zrzavý, bude i on Fanda až nadosmrti. Teď spokojeně spinká v košíku u Janky a já jsem jsem zvědavá, co na to Martin.

Ach jo, po dnešním rituálu odcházím do ložnice, kde je ticho, pusto a prázdno. Škoda že v televizi nevysílají na noc pochrupování spáčů, určitě by se mi usínalo líp. Mimochodem – Michal má pod kapucou dredy!!! Popravu nechám na Martinovi, až se vrátí.

Tak dobrou!