Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Sedím si v kuchyni, před sebou hrneček kávy a čistou stránku lodního deníku. Nakonec dnešek nedopadl tak hrozivě, jak jsem se bála. Lukáš Hanku milostivě pustil „do kultůry“ a strávily jsme docela příjemný večer. Škoda, že místní soubor zrušili a teď jsou tady jen zájezdová představení.

Dřív se šlo do divadla jako mezi dobré známé. Teď je to takové „přijeli umělci z Prahy“. Vrchol je, že si naše divadlo oblíbil známý bavič a natáčí zde se železnou pravidelností své slabomyslné pořady, které televize vděčně vysílá. Taková kultura druhé kategorie. Snažila jsem se nemyslet na to, co se asi děje doma, když myši mají pré, a vychutnávala si divadelní představení. To jsem si ještě po představení troufla na hodinku do divadelní vinárny. Tam jsme s Hankou probíraly dnešní konkurs na novou kolegyni do práce. Docela nám bylo adeptek líto, neboť žádná z těch sebevědomých absolventek a ustaraných mamin bez práce netušila, že už je stejně rozhodnuto a tohle všechno je jen komedie, aby se vlk nažral a koza zůstala celá.

Samozřejmě, že se musí vypsat konkurs, ale vybráno je předem. Když jsme s Hankou procházely okolo nich na utajenou cigaretku u dveří do sklepa a viděly jsme, jak se chudinky klepou, byly jsme rády, že se nás tohle netýká. Opět nám přibude kolegyně z příbuzenstva „velení“ a my nesmíme ani naznačovat. Komedie trvala dva dny a adeptky prokazovaly před výběrovou komisí zdatnost v účetnictví, znalost poplatků a v neposlední řadě ovládání PC. Naši výpočetníci poskytli jeden ze svých počítačů a na nich dusili zbytky sebevědomí uchazeček.

Apropó, jeden světlý okamžik jsem zažila. Ráno jsem byla v kanceláři první, chopila jsem se konvice a šla pro vodu do kuchyňky, která je hned vedle nory výpočetníků, a ejhle! Na dveřích se skvěla cedule s nápisem: „ ZDE SE PROVÁDÍ TESTY ZÁKLADNÍCH ZNALOSTÍ PRÁCE NA PC“ a pod ní, přilepené samolepkou, bylo pirátské pokračování: "…DÁLE TESTY HIV, TĚHOTENSKÉ TESTY A DALŠÍ ….“.  Hned jsem to zatepla řekla Hance, aby si to taky užila, a tak jsme se chechtaly, až jsem si vylila kafe do uzávěrky. To zase bude naproti ve „slepičárně“ keců, jak zacházím s jejich sedmou svátostí.

Doma jsem v rychlosti probrala šatník, stejně zvítězily obligátní černé kalhoty a bílá halenka, a nastoupila směnu v kuchyni. Výhoda Martinovy nepřítomnosti je, že nejsou všechna jídla „pasírovaná přes prase“ a miláčci jásali nad nudlemi s mákem. Černobílé úsměvy celé rodiny vyvolaly inteligentní hádanku naší Lucky: “Víte, jak vypadá veselý cyklista? Má mezi zubany mouchy!“ No fuj, ještě že jsme byli po jídle. Ríša podotknul, že na světě se jedí různé potvory, a chtěl to ještě prezentovat obrázky z internetu.

Radši jsem se šla rovnou převlékat, a vyhnula se tak přednášce našeho „vědátora“ na téma „Pečení červi a housenky chutnají jako oříšky!“. Udělila jsem před odchodem příslušné rozkazy ohledně mytí nádobí, úklidu, učení a jiných otravných záležitostí a sdělila Jance, že telefon je nutno nechat zavěšený pro případ zemětřesení, požáru, volání babičky a jiných živelných pohrom. Ve fázi zastrašování jsem jako příklad uvedla úžasný nápad Janky a jejích přítelkyň, které před rokem v době naší návštěvy odpoledního představení volaly hasiče a policii a měly pocit nutkavé povinnosti přítomné službě sdělit, že jsou debilové a kreténi. Jisté si svou pomyslnou anonymitou se do telefonu přiblble hihňaly nad svou vtipností.

Když mi druhý den policie volala a zjišťovala nacionále dětí, moje sebevědomí klesalo na bod mrazu, obzvlášť když se zmiňovali o vysoké pokutě. Tu jsem jim nakonec zaplať pámbu vymluvila. Naštěstí byla tehdy moje matka v lázních a táta ani nemukl.  Od té doby sleduji telefonní přístroj s nedůvěrou a Lucčinu pubertu očekávám s neurčitým chvěním okolo žaludku. Michalovi jsem sdělila, že po dobu mé nepřítomnosti se bude starat o své sourozence projevy pouze verbálními a že kapucínům je vstup zakázán. Podle jeho výrazu byl pravděpodobně mým starším bratrem Herodes. Kupodivu po návratu mě nečekal dům po nájezdu Švédů, ale klid a mír, když pominu neuklizené nádobí z myčky a mokré ručníky mimo sušák.

Ještě jsem dvojčatům zkontrolovala žákajdy („Richard snědl výtvarnou pomůcku!“ – to nechám až na ranní události-komentáře) a hurá do pelíšku. V posteli sladce spinká zrzavý přírůstek. „Fando, Fando, myslím, že se Martin nebude chtít dělit o polštář, potažmo o paničku!!"