Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

To by člověk neřekl, jak snadno všechny stěhované věci dům pohltí. Mě, která je narozená ve znamení Ryb a tak trochu se vždycky vznáší nad realitou, napadl příměr o Jonášovi a velrybě.

Stejně jako velryba Jonáše, i nás nový domeček slupnul se všemi věcmi jako malinu, a dokonce zvuk zavíraných vstupních dveří zazněl jako mlasknutí. Konečně jsem se dočkala toho, že si můžu svůj domov zařídit podle svého, čekala jsem na to dlouhých 18 let. Dokonce jsem spolkla i malou slzičku dojetí, když jsem zjistila, že mi Martin splnil můj dávný sen a kde se vzalo, tu se vzalo, objevilo se v obýváku houpací křeslo. Je fakt, že Martin sám mé pohnutí narušil tím, že mi připomněl slavnou scénu z filmového Švejka, kdy se opilému kurátu Katzovi Švejk v houpacím křesle změní v chlapečka v námořnickém oblečku na houpacím koni. Posadil mě do křesla, houpal mě a citoval: „Milostivá paní, vy máte tak krásného chlapečka!“ Pak máte zachovat vážnost chvíle. Vyprskla jsem, vyskočila z křesla a rozehnala se po Martinovi.

Miluji chvíle, kdy najednou zmizí těch 18 let manželství a my jen tak blbneme a vyvádíme stejně jako v dobách, kdy jsme spolu chodili.

Nakonec si mě Martin přehodil přes rameno jako vítězný neandrtálec a místo do jeskyně lovců mamutů mě zanesl do naší první ložnice. Jen díky tomu, že naše letiště bylo zarovnané nevybalenými krabicemi s prádlem, neskončil celý akt úplně jinak. Takhle mě Martin posadil na vrchol pyramidy a zase zmizel v obýváku.  

Kvůli samému přenášení, vybalování, instruktážím a dohadování jsem zapomněla na jednu důležitou věc. Už předem jsem měla vymyšlené, kam která věc přijde, a krabice se skvěly nápisy se jmény majitelů a obsahem. I když Jančiny krabice měly nápisy opravdu roztodivné, například: Angličtina, medvěd, brusle, spodní prádlo.

Když jsme prázdné krabice od banánů odnášeli do sklepa, vyplula na mě z celé jejich hromady jedna úplně jiná. Byla zabalená do hnědého voskovaného papíru a převázaná motouzem, který se už zaručeně neprodává. Naposledy jsem zbyteček klubka podobného provázku viděla u Martinových rodičů ve sklepě, když jsme tam jednou před lety pomáhali s úklidem.

Provedla jsem křížový výslech celé rodiny, ale nikdo se k objemné krabici nehlásil. Michal utrousil cosi o ufonech, kteří nám v ní odkázali něco ze své úžasné inteligence, a Martin se šklebil, svítil si do očí baterkou a vtipně vykřikoval: „Pomóc, já nejsem Fučík, jsem profesor Horák!“ Lucka ohrnula nos a pravila, že do takovéhle ohavnosti by nezabalila ani věci pro sociálku. Janka jen pokrčila rameny a Ríši bylo úplně zbytečné se na něco ptát, protože pro budoucího génia národa něco takového jako s á m s i z a b a l i t  nepřipadalo vůbec v úvahu.

Místo práce se všichni bavili na téma AktaX a já se jen děsila, aby někoho nenapadlo jít si nějaký díl pustit. Krabici jsme strčili do spíže s tím, že se zeptáme mých i Martinových rodičů, jestli někdo tento zaprášený skvost nepostrádá. Napadlo nás, že si ji Martin přivezl se svými věcmi hned po svatbě, kdy mu ji přibalila nějaká dobrá duše mezi nářadí nebo svatební dary. Každopádně na ní bylo vidět že je skutečně letitá a někdo si dal hodně práce, aby ji takhle pečlivě zabalil. Když se o ni při slavnostní kolaudaci nikdo nepřihlásí, ukojím svou zvědavost a určitě se do ní podívám. Zlato, diamanty ani pirátský poklad v ní nebude. Podle váhy to spíš vypadá na nějaké knížky nebo papíry, a já, která vymetám antikvariáty, si třeba přijdu na své. A když ne, tak bude mít Ríša sběr do školy.

Každopádně to nechám až na příští sobotu, i když zvědavost se mnou cloumá.