Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Zase jsem ušetřila chvilku času na další poklady, které se skrývají v záhadné krabici. Z Martina se mi podařilo dostat pár kusých informací o pradědečku Aloisovi, který byl údajně světoběžník a černá ovce rodiny. Stále si prý vymýšlel nějaké divoké historky z mládí, kterým věřily jen děti. Za první republiky údajně cestoval po celém světě, ale nikde se nenašel žádný doklad, že by Alois Šťastný někdy vůbec opustil Československo. Od roku 1942, kdy se narodil Martinův tatínek, pradědeček neopustil rodné město, natož republiku. Rodinu si pořídil až skoro v padesáti, ale to tehdy nebylo nic neobvyklého. Pradědeček se dožil požehnaného věku devadesáti let a v domově důchodců prý vypravoval tak neuvěřitelné příběhy, že je místní lékař připisoval stařecké demenci.

Z hromádky dopisů jsem si vybrala vybledlou růžovou obálku, ještě dnes slabounce vonící po levanduli. Na obálce je známka s obrázkem sochy Svobody a razítko s anglickým nápisem. Na opačné straně je velká, starobylá pečeť. Z obálky vypadl zažloutlý list papíru s vytištěnou jemnou zlatou korunkou v záhlaví. Je celý psaný azbukou, zjevně jemnou ženskou rukou. V pravém horním rohu je datum 1. června 1937. No, seberu zbytky školních znalostí a pokusím se ho přeložit.

Jana Š.

Přepis dopisu

                                                                                                        New York, Manhattan, 1. června 1937

Drahý Aloisi Ferdinandoviči.

     Odpovídám na Váš dopis z 10. května tohoto roku. Jsem převelice šťastna, že svatý Mikuláš nad Vámi držel ochrannou ruku při té strašné katastrofě vzducholodi Hindenburg 6. května. Byla jsem všecka ustrašena, vědouc, že při svém návratu z obchodní cesty do Frankfurtu vynacházíte se na její palubě. Ještě dnes se všecka třesu při pomyšlení, že by mohl zahynouti člověk tak drahý mému srdci a zachránce života mého.

     Nikdy Vám nepřestanu býti dosti vděčna za to, že jste se v těch neblahých říjnových dnech ujal mne, nebohého štvance, že jste ohrožoval vlastní život i karieru, když jste mne propašoval do svého vagonu na Magistrále a vydávaje mne, oděnou v uniformu legionáře, za svého pobočníka, dovezl jste mne až do Vladivostoku. Pro ochranu mé dívčí cti neváhal jste zakoupiti ze svých peněz dva lodní lístky a doprovoditi mne až do Ameriky. Když se mne ujala ruská šlechta, byl to opět Váš nápad, jak zabezpečiti pro mne důstojnou budoucnost bez chudoby, strádání a utrpení.

   Nikdy Vám také nepřestanu blahořečiti za Vaši radu, bych si dala výrobu ruských vajec patentovati. Dnes již mně i mým milým vynáší slušné peníze a zde na Manhattanu jsme již mohli investovat do další nové výrobny. Snad Vás již neuráží malá apanáž, kterou si dovolujeme vypláceti k Vašim rukám, neboť se jedná jen o nepatrnou část zisku, o nějž jste se nemalou měrou přičinil. 

     Doufám, že i Váš další skvostný nápad na výrobu párečků v pikantní omáčce byl ve Frankfurtu přijat s velkou odezvou a budete se, stejně jako já, těšiti velkým ziskům. Škoda jen, že listina patentní na výrobu této lahůdky skončila v nelítostných plamenech požáru. Avšak věřím, že Němci ve své přesnosti a akurátnosti nedovolí si upírati Vám zásluhy na tomto vynálezu.

     Želím převelice toho, že za současné situace, kdy mnozí podvodníci, vydávajíce se za přeživší členy naší rodiny, škodí jménu našemu tolik... Raději tedy zůstávám nadále inkognito pod cizím jménem.

              Loučím se s Vámi, Aloisi Ferdinandoviči, a zůstávám stále Vaší velkou dlužnicí a přítelkyní.

 

                                                                                Vaše přítelkyně velkokněžna Anastasia Romanovová

 

P.S. Pohříchu jsem nepochopila Vaši větu, kterou jste přičinil k popisu toho strašného požáru vzducholodi Hindenburg. Opravdu jsem neporozuměla, proč jste se rozhodl od onoho strašlivého výbuchu státi se nekuřákem.