Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Dneska jsem sledovala, jak se Martin snaží vypořádat s novým přírůstkem do rodiny. Pejska měli doma vždycky, ale jak to bude v případě Fandy, jsem si moc jistá nebyla. Celých 18 let mi Martin tvrdil, že nesnáší kočky. Byla jsem proto zvědavá, jak se srovná s Fandovou přítomností.

Musím říct, že první den po příjezdu vůbec nezaregistroval, že by nějaké zvířátko doma přibylo, Janka totiž Fandu rafinovaně schovala u sebe v pokoji. Ve zmatku prvního dne po příjezdu z Francie si Martin ani nevšiml nového kočičího záchůdku u schodiště a misky navíc v kuchyni.

Druhý den nastala konfrontace šokem. Když se Martin ráno probudil, ležel Fanda v nohách jeho postele, důvěřivě na něj koukal a předl ze všech sil. Potom se rozkošnicky protáhl a zívnul na plnou tlamičku. Martin si usilovně mnul oči v domnění, že to je následek toho panáka whisky na dobrou noc, ale pak vystřelil z postele za mnou do koupelny pro vysvětlení. Mě i Fandu jeho čilost zanechala v naprostém klidu.

„Co to má znamenat?“ vyhrknul. „To nevíš, že nemám rád kočky?“

 Líbezně jsem se na něj culila: „Však to taky není kočka pro tebe, ale Fanda naší Janky!“

„Když je Janky, co dělá u nás v posteli?“

Ha! Ani si neuvědomil malou prohru. Zapomněl protestovat proti tomu, že je kocourek u nás doma, a pouze mu vadí, že je v ložnici.

„Tak ho vezmi do kuchyně k misce, u jídla určitě zůstane.“

Rozespalý Martin nebyl schopný pořádného protestu. Nejenže Fandu odnesl do kuchyně, ještě tam dolil do misky vodu a z konzervičky, kterou našel v lednici, vyklepl trochu kotěcí pochoutky. Chvíli se díval, jak se Fanda cpe, a pak se vrátil zpátky do vyhřáté postele. První kolo jsme tedy s Jankou vyhrály.

O víkendu jsem sledovala vývoj situace. Proklamované heslo „nemám rád kočky“ se postupně vyvinulo v „nemám rád cizí kočky“. Fanda se choval tak, jako by do rodiny patřil odjakživa. Pokaždé, když šel kolem našeho pudlíka, neopomenul se o něj láskyplně otřít a zavrnět. Když Janka psala úkol, ležel jí v klíně. Dvojčatům si chodil sednout na psací stůl a při psaní se snažil ulovit propisovačku nebo tužku v pohybu. Pochvalu si zaslouží i za to, že je velice čistotný a místo pro svoji potřebu našel hned.

V neděli po obědě nás navštívili moji rodiče. Vyhlásila jsem mezi dětmi akci „kdo zabaví babičku, toho odměna nemine!“ a musím přiznat, že se chudinky snažily ze všech sil. Zatímco jsme s tátou nezávazně plkali v kuchyni, Janka si nechala vyložit nějaký složitý matematický úkol, který mi pak hrdě donesla ukázat do kuchyně. Snesla jsem matčin vítězoslavný pohled, když se ujistila ve své nezastupitelnosti při vzdělávání mého potomstva, a ještě jsem jí poděkovala. Kdyby viděla, jak se za jejími zády Janka šklebí a dělá posuňky, bylo by to horší. Takhle mi to jenom cukalo koutky při pokusu zachovat vážnost – komediantka Janka s babiččinými brýlemi na nose se přísně mračila a hrozila prstíčkem. Potvora jedna, to mi nemá dělat. Táta se v té chvíli tvářil, že ho hrozně zajímá něco za oknem do zahrady. Potom jsme babičku usadili do křesla, do ruky jí vrazili hrnek kávy se šlehačkou a na talířek dvě zbylé buchty od babičky Mařenky. Matka se na mě podezíravě podívala, ale tvářila jsem se, že jako správná hospodyňka peču nejmíň třikrát do týdne. Lucka s Ríšou obětovali ke kontrole své žákovské knížky, a tak si matka ani nevšimla, že Michal kolem přechází s kulichem na hlavě. Kdyby tak věděla...

Návštěvu jsme tedy přežili bez úhony a doma nastal klid a mír. Když jsem před chvílí nakoukla k počítači, seděl u něj Martin, honil nějaké potvoráky a na jeho rameni Fanda se zájmem sledoval pohybující se figurky. Pšššt a nerušit, vypadá to, že je všechno na dobré cestě.

Spokojená