Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jsem v posteli, místo kafe usrkávám čaj a hrozně se mi stýská po Martinovi. A vůbec jsem taková celá rozlítostněná. Už od rána mi nebylo nijak valně. Hlavu jako vycpanou senem, ve spáncích mi bušilo a z nosu kapalo jak z polámaného vodovodu. Určitě jsem nastydla na té sobotní válečné výpravě za Radkem a Maruškou. Ještě ke všemu mě každou chvíli přepadla zimnice. Kýchala jsem a prskala do kapesníku tak, že se Hanka radši s prací odstěhovala na druhou stranu kanceláře. Jako samoživitelka si moc marodění dovolit nemůže. Tím nechci říct, že já můžu stonat, kdy chci, ale jsem na tom lépe.

Musela jsem se ponížit a pokorně zavolat matce, aby vyzvedla odpoledne dvojčata z kroužků, a Jance jsem nadiktovala nákup. Ještě ke všemu si šéfová vymyslela vypracování nějaké statistiky a já od rána sčítala a odčítala hromady cifer, tvořila tabulky a bůhví co ještě. Pak se mi do kanceláře vecpala nějaká „děsně chytrá“ klientka, nechtěla si u stolu sednout, viklala se nade mnou, civěla na monitor, co píšu, a pořád mi do toho mluvila. Ani jsem neměla sílu ji nějak odkázat do patřičných mezí. Její drmolení ke mně doléhalo jako z dálky a modlila jsem se, aby už bylo odpoledne.

Domů jsem se už sotva dotáhla, protože i lehká kabelka mi připadala jako cent. Když mě Míša viděl v takovém stavu, vypnul svoje dunění a vypakoval domů Jarouše. Sakra! To musím vypadat opravdu příšerně... Ruce se mi třásly tak, že mi z nich všechno padalo. Míša dokonce bez řečí vzal vyvenčit Tomíka a šel Jarouše doprovodit. Z posledních sil jsem se osprchovala, navlékla si pyžamo a padla do postele. Poslední, co jsem cítila, bylo malé, měkké, chlupaté klubíčko, které se ke mně přitulilo, a já v ten moment usnula jako špalek.

Byla jsem zase malá holčička, běhala jsem po louce plné pampelišek a za mnou moje jezevčice Betynka. Najednou ke mně přiběhl sousedovic Jeník a z ničeho nic mi vrazil facku! A další! A další! Vůbec jsem se nemohla bránit, ruce a nohy jsem měla jak kus olova. Najednou jsem stála ve škole v lavici a učitelka na mě křičela: „Jano, prober se!!! Jano!! Jani!..." Otevřela jsem oči, nade mnou stála moje vyděšená matka a rázně mě pleskala po tvářích.  

Když viděla, že se probírám, energicky mi do podpaží strčila teploměr. No potěš koště, mám 38,9. Pak do mě vrazila nějaké prášky, já je zapila a zase jsem na hodinu usnula. Vzbudila jsem se celá propocená, slaboučká jako moucha, nohy rozklepané. Po osprchování jsem zase zalezla do čerstvě povlečené postele.

Teď si opravdu připadám, jako by mi bylo tak nejvýš deset. Ležím v posteli, teplota 37, piju čaj, jedním okem koukám na televizi, sem tam ke mně zaskočí matka. Odpoledne jsem ji pěkně vyděsila, prý jsem vypadala jako v bezvědomí. Teď mě každou chvíli kontroluje, s dvojčatama udělala úkoly, s Jankou večeři a mně je to docela příjemné. Je zajímavé, jak se z přísné karatelky najednou změnila na vlídnou samaritánku. Jen škoda, že bezpečně vím, že jí to dlouho nevydrží – vychutnává svou vládu a nepostradatelnost s vědomím, že na její slova opět došlo a já ji potřebuji. Dvojčata matka zarazila už ve dveřích do ložnice, aby to nechytla ode mne, a Janka s Michalem jen soucitně pomrkávali na prahu.

Před chvilkou bráška Péťa přivezl i babču Lídu a odveze matku domů. Už mi tady chybí jen Martin. Prý volal, když jsem spala, a zítra dopoledne bude doma. Za okny začíná znovu mrznout a fouká ledový vítr. Zima se nám zase vrátila. Náš dům se podobá velkému teplému pelíšku a já se schoulím do klubíčka, přivinu k sobě Fandu a budu si užívat klidu a bezpečí. Na zítra mi Hanka nahlásí dovolenou a do pondělka uvidíme. Babča Lída mi přinesla voňavý čaj a přišla mě pohladit na dobrou noc, jako když jsem byla malá holčička. Ano, potřebuju hodně teplého čaje a hodně, hodně lásky...

Nemocná