Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Venku je nevlídno, lezavo a člověku se chce zalézt někam do tepla s knížkou. Já jsem si ale na sobotní dopoledne vybrala jinou zábavu. Ještě pořád mi není dobře a ležím v posteli. Naštěstí mám zlatou babču Lídu, která se rázně chopila mých povinností, a domácnost šlape jako hodinky. Dokonce bych řekla, že babčin laskavý přístup k mému potomstvu je daleko účinnější než generálské schopnosti mojí matky. Všichni sedí v obýváku, babča jim podstrojuje a pouštějí si k tomu asi po padesáté Pána Prstenů. To já mám něco lepšího! Z krabice jsem tentokrát vytáhla velkou obálku, ve které se schovávala ještě druhá a list papíru popsaný ráznou ženskou rukou. Tak se nejdřív pustím do té menší. K mému údivu je to dopis psaný samým pradědečkem. Jakou cestou asi prošel, že se vrátil zpět k svému autorovi?

Zamyšlená Jana Š.


PŘEPIS  DOPISU

Milý Karle!

Předem mého dopisu přijmi ode mne srdečný pozdrav z Evropské metropole No 1 –  ano, jsemť ve Vídni! Již tedy nastal onen pamětihodný den, kdy jsem absolvoval a byl vyřazen v hodnosti poručíka, též leutnanta.

A tento týden sám císař Franz Josef hodlá nás přijmouti v Schönbrunnu, kdež osobně vykoná slavnostní přehlídku. Navštívil jsem módní salón a nechal si ušít slavnostní uniformu. Díky tomu zažil jsem milé dobrodružství.

Dohotovenou uniformu doručila mi do mého pokoje v hotelu Ritz věru švarná dívčina, jež – ač se nechci chvástati – neodolala ofensivě neméně švarného důstojníka. Mizzi byla okouzlující a nebýti toho, že mne nakazila kapavkou, jistě by láska má k ní trvala déle. Takto jsem však namísto prstýnku kvačil zakoupiti hypermangan.

Než jsem se doléčil, obdržel již od ní slavnostní uniformu leutnant Emerich Jamrich, jehož dobře znám, takže vím, že Mizzi nyní rozmnožila svou sbírku trofejí ještě o filcky. Rázem skončila však má láska – jak mne mohla tak zklamati, že s ním ulehla? Neboť Jamrichovy nohy, vyzul-li se v kasárnách, třeskutě zapáchaly, ba ještě čtyři patra od něho nedalo se dýchati. Jsouť věru ve Vídni dívky otrlé! Já však nyní, sahala-li na něho, nemohu se jí již dotknouti.

Vzpomněl jsem rovněž na tvého bratra Pepíka, jenž mi druhdy dal na paměť své obrázky. Seznámil jsem se totiž ve Vídni v salonu Frau Thurn Taxis s naším nyní již slavným krajanem – však se zajisté sám dovtípíš. Alfons slávy vydobyl si v Paříži, však dnes zná ho již celý kulturní svět. Ukázal jsem mu Pepíkovy obrázky. Velmi je chválil a pravil, že Josífek rozhodně oplývá nadáním a neměl by s tím přestat. Pravda, zatím jsou kresbičky prosté a jednoduché, ale bude-li pilně cvičiti, mohl by nadání zpeněžiti alespoň jako malíř pokojů. Jest to zajisté libější povolání, než býti zaživa pohřben v kanclštube. Alfons prý nyní líhá ve svém ateliéru s jakousi tanečnicí Sárou a jest zřejmě po uši zamilován, neboť ve Vídni nezdržel se ani týden.

Včera, považ, zažil jsem nové dobrodružství, při němž se svým kamarádem Bieglerem, jehož zajisté znáš, obhájili jsme českou čest proti germánské zpupnosti. Snad jako pacifista nebudeš mít pro naši potyčku pochopení, já však, znáš mne, jsem jiného názoru než ty, jenž zmíněnou nechuť zdědil jsi pro pradědečkovi ze Sán, k němuž však sám se odmítáš hlásit.

Však k věci: včera zvečera navštívili jsme jistý kabaret, jichž je Vídeň plná, a jali se konečně oslavovat své důstojnické patenty. U vedlejšího stolu dávali si notně do nosu dva Hunové, jeden tlustý, druhý krpatý s jakýmsi krysím ksichtem. Lili do sebe jedno pivo za druhým a neomaleně hulákali. Když to již více nešlo snášeti, napomenul jsem je, aby nerušili představení. Onen skvělý kankán z Orfea byl právě na pořadu. Krpatý však udeřil pěstí do stolu, převrhl půllitr a téměř potřísnil mé kalhoty. Již přispěchal i vrchní, řka: Uklidněte se, her Šiklgrúbr, už zase vyvádíte! Však dostal políček rovnou na kusadla a odešel shánět led a kamenec.

Chování onoho Germána uráželo můj jemnocit a sdělil jsem mu, že shledávám pravdivým tvrzení, že nadměrné pití bavorského piva přetváří mozek v karfiól. Ten Šiklgrúbr mi odvětil, že jsem Júdebémiš Švajnehund, tak jsem mu rozbil držku. Kopanci vyprovodili jsme je na ulici, on však po několika krocích, cítě se již v bezpečí, vzkřikl: "Ich verde kómen en Prág und du gecálen mich!", či tak nějak. Tak jsme odepjali ýbršvunky a hnali jsme je až k Prátru.

Rozjařeni slavili jsme pak až do kuropění, nicméně od druhé hodiny rána nepamatuji si již ničeho. Vím jen tolik, že když jsem se probudil, bolela mne ukrutně hlava a Jamrichovy filcky hryzly mne v podbřišku. Mizzi se vrátila.

Takto bouřlivě zahájil tedy kariéru mladý a nadějný český důstojník, zatímco Ty, pacifisto, dřepíš v knihách, o dobrodružství jen sníš a své fantasie zapisuješ do deníčku. Nemáš-li Ty hrdou krev husitů, měla by Ti alespoň Tvá matka vtisknout v ruku zbraň a přikázat: Jdiž!

No, však to nemíním zle!

Zdravím Tě a brzy na shledanou v Praze!

S úctou Tvůj přítel Alois

 

 

V Praze 15. března 1939

Vážený pane Aloisi!

V pozůstalosti mého drahého Káči jsem nalezla Váš dopis. Shledala jsem, v současné těžké době, být dosti nebezpečným mít doma dopis podobného obsahu. Vždyť se můžu nadít domovní prohlídky každým dnem. Z obsahu Vašeho dopisu jsem shledala, jak blízkým přítelem byl Káča pro Vás, a proto Vám Váš dopis z mládí vracím, byste s ním naložil dle vlastního uvážení. Jsem ráda, že jste byl jedním z mála přátel, kteří se s ním stačili rozloučit, a budete u nás ve Strži vždy vítaným a milým hostem.

Vaše přítelkyně Olga.