Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Tak jsme s Martinem doma osiřeli. V neděli volal bráška Petr, že dělá ohromnou akci pro všechny děti v rodině. Jen jsem zvědavá, jak přežije pět dní na chalupě se sedmi dětmi od 3 do 17 let. Protože děti mají prázdniny, rozhodl se Petr, že pro ně uspořádá dobrodružný robinsonský týden na chalupě, kdy se budou pod jeho velením starat samy o sebe. Michal nejdřív ohrnoval nos, že by tam měl být týden s mrňousama, jak říkal, ale když mu Petr vysvětlil, že to bude týden pouze pod vedením „pravých mužů“, což mají být oni dva, narostla mu ramena a souhlasil. Mám před očima jasnou vizi jedné slavné české komedie, jen jsem zvědavá, co se na "apaluše" bude dít.

Teď se Martin naložil do vany s voňavou solí a já chystám naprosto úžasnou večeři při svíčkách pouze ve dvou, což jsme nezažili nejméně osm let. Sice to má malinko pikantní nádech, vzhledem k tomu, kdy jsme toto páchali naposled, ale tentokrát – díky dokonalé antikoncepci – další potomstvo nehrozí.

V pátek jsme se ani moc neužili. Měla jsem ještě trochu teplotu, a tak jsme spolu sledovali olympiádu a dojezd Katky Neumannové jsme docela i oplakali. Babče Lídě jsme dokonce museli nalít panáka, aby tu zlatou medaili rozchodila. Pořád jen opakovala: „Taková jsme malá zemička a takový úspěch. Škoda, že se toho nedožil děda!“ Mě dokonce dojezd zvedl z postele, zabalená do peřiny jsem to musela sledovat v obýváku s nimi a od Martina jsem ze samého štěstí vyfasovala takovou pusu, že babča jen nadhodila, jestli s tím oslavováním nechceme jít radši do ložnice.

V neděli ráno jsem už vstala, ale za moc to nestálo. Nohy se mi ještě třásly slabostí. Dětem jsem horko těžko zabalila, ve spolupráci s babčou napekla buchty na cestu a osmažily jsme jim s sebou hromadu řízků, protože Petr chtěl s dětmi vyrazit brzo ráno. Musí si prý užít ten nový sníh, co napadl.

V pondělí jsem šla do práce a Martin s Petrem odvezli celé to nadělení na chalupu. Maruška se prý trochu vzpírala vydat malou Simču, ale nakonec ji kluci ukecali, že si alespoň doma v klidu vyjasní situaci s Radkem. Dosud u nich totiž vládne tichá domácnost, Radkovi navíc otrnulo a zase začíná vystrkovat růžky. Moc bych za to nedala, že by to tam mohlo taky skončit špatně.

Hanka se mi v práci svěřila, že bude mít v pátek večer rande s novým objevem. Když jsem tam v pátek nebyla, šla na oběd sama a přisedl si k ní prý děsný fešák, který ji celou dobu balil. Tak se dohodli, že spolu někam vyrazí. Nejradši by prý byla, kdybychom šli s Martinem taky, kdyby to náhodou nevyšlo. A taky ať se pochlubí, jakého krasavce si narazila. Vypadá, že ji to docela chytlo, takže jsem zvědavá, co to bude zač. Jen nevím, jestli se mi povede přesvědčit Martina, abychom si šli někam sednout. Čím je starší, tím je z něj větší pecivál a užívá si po návratu z cest domova.

Před chvílí volali „robinsoni“. K večeři měli palačinky a Petr se do telefonu dušoval, že už v životě palačinky nechce ani vidět, protože poté, co jich s Jankou usmažili třicet a strávili u toho dvě hodiny, zjistili, že jim strávníci postupně zase vyhladověli a dojídají se chlebem a salámem.

Uvidíme tedy, co se bude dneska dít. Martin s velkými díky za pomoc vyexpedoval babču Lídu domů a od té doby, co jsem přišla z práce, se okolo mne významně točí, pomrkává a každou chvíli mě poplácává, pošťuchuje a jinak haraší. Nejlépe vždycky, když se sehnu nebo mám v ruce talíře z myčky a nemůžu se po něm ohnat. Naposledy, když jsem krájela maso. To už jsem praštila nožem do dřezu a sápala jsem se po něm krvavýma rukama, aby si to taky užil.

Tak, Martin už prosvištěl okolo kuchyně, oděný jen do osušky a já jdu zdobit talíře. Taky jsem zahlédla v ložnici na posteli přichystaný nějaký balíček, převázaný velkou mašlí, a jsem zvědavá, co mě čeká za překvapení. Lahvička bublinek už se chladí a já jsem jen zvědavá, jestli se ráno vzbudím do práce. Ale o tom až příště.

Natěšená