Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Všichni doma už spí spánkem spravedlivých a já si užívám chvilku zaslouženého klidu. Dokonce už spí i Martin – po událostech posledních dní si to zaslouží. Než jsem po večeři sklidila ze stolu a nacpala nádobí do myčky, ležel u televize jako skolená zvěř a mně nedalo moc přemlouvání, aby se uložil do pelíšku a pokračoval v rozezpívané písni. Vzhledem k tomu, jak jsme si minulý týden užili jeden druhého, byl možná i trochu rád.

Pátek byl poslední den bez dětí, a tak jsme přijali Hančino pozvání a vyrazili s ní jako její garde. Martin zamluvil stůl v restauraci na náměstí a pak byl ještě v plánu taneček v místním baru, kde byla diskotéka pro starší a pokročilé. Aleš se napoprvé zdá být docela fajn a opravdu je to fešák. Tipuju ho tak na 33, možná 35 let. O počítačích toho ví dost, určitě by si rozuměl s mým bráškou. Měří skoro metr devadesát a drobná Hanka se vedle něj málem ztrácí.

Nejdřív jsme si dali dobrou večeři. Martin si objednal obrovský stejk s oblohou a měl co dělat, aby ho snědl. Já jsem měla tři druhy masa, marinované v nějakém pikantním nálevu. Jen jsem si k nim neměla dávat krokety, protože se mi podařilo jednu z nich střelit až k vedlejšímu stolu, když jsem ji chtěla nabodnout na vidličku. Martina to viditelně potěšilo, posledně to totiž byl on, kdo budil pozornost roztomilou kečupovou skvrnou v rozkroku.

Po večeři jsme se odebrali do baru, kde podle plakátů měli vyhrávat samé pecky, pro náš ročník jako dělané. Martin mě sice strašil, že nás čekají hity Michala Davida, Kája Gott a Kroky Františka Janečka, ale mile mě překvapily kousky o trošku starší provenience. Zdatně jsme se ploužili na Smokie, ale potěšena jsem bya i kolekcí italských písniček ze San Rema. To už jsme v sobě měli další lahvičku vína a s Hankou jsme zpívaly i to, co jsme neznaly.

Najednou jsem viděla, jak se Martin zamračil a vyrazil k barovému pultu. Koukala jsem, co se mu stalo, a najednou jsem na barové stoličce uviděla švagra Radka, který, jestli se nemýlím, měl být v té době o pěkných pár kilometrů dál a udobřovat si Marušku. Radek tam seděl s větší společností a evidentně byl dost pod parou. Martin už v sobě taky měl nějakou tu skleničku, ale měl výhodu překvapení, nehledě na to, že Radek zrovna něco důvěrně špital zmalovanému zajdovi na svém levoboku. Dál tam byli dva frajeři v kožených bundách a jeden z nich,  inteligent, měl dokonce na očích sluneční brýle.

Martin chytil Radka za rameno a otočil si ho k sobě. Radek na něj překvapeně vyvalil oči, jenže hned začal dělat ramena. „Co chceš, vole? Starej se sám vo sebe a nebuzeruj lidi, když se bavěj!“ „Jen jsem si myslel, že po tom průšvihu jsi doma a sekáš dobrotu. Jestlipak Maruška ví, kde jsi?“ „Co je jí do toho, kde já jsem! Si myslí, káča, že teď bude doma poroučet, nebo co?“ No a to bylo poslední, co Radek stačil říct. Martin ho jednou rukou zvedl ze stoličky a druhou mu vrazil facku jako barák. A pak vyskočili ti frajeři, načež nastartoval i Aleš a šel se zastat nového kamaráda. A tak si hoši vyměnili pár pěstních názorů, než přišla místní ochranka a po zkasírování nás vyhodili všechny. Frajeři ještě chvíli venku dělali ramena, ale už se neprali, jenom nadávali, pak se nacpali do taxíku a odjeli i s Radkem.

Šli jsme k nám domů, aby si Martin ošetřil znovu odřené zápěstí a abych Alešovi zašila roztrženou mikinu. Martin zavolal Marušce, co se stalo, a radil jí, ať radši sedne do auta a přijede, aby se nemusela setkat s rozzuřeným Radkem, kterého zdobí pěkný monokl. Maruška se trochu vyděsila a řekla, že pojede přespat k mamce a tátovi a staví se u nás ráno.

Hanka s Alešem se ještě zdrželi na kafe a kolem půlnoci odešli. Teda to jsem si to seznámení představovala trochu jinak. V půl jedné ještě volala Maruška, že v pořádku dojela, a tak jsme si šli lehnout hodně po půlnoci. Ještě v posteli jsme Radka s Maruškou probírali dokola a kolem. Vypadá to, že jsem se nemýlila: ještě se mezi nimi zdaleka nic nevyřešilo. To jsem zatím nevěděla, co mě čeká v sobotu, až se vrátí děti. Ale o tom až příště, teď už musím jít spát.

Rozčilená