Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Tak už tady konečně máme jaro. Byli jsme dnes na deštivé procházce a vrátili jsme se pozdě odpoledne. Vypadá to, že si další procházku zas na nějakou dobu odpustíme, než bude sucho, protože nás zábly ruce i nohy. Zatopili jsme a děti zalezly do svých pokojů. Martin si vzal nějakou knížku o motorech a teď nad ní vesele spinká a já jsem vyžehlila kopec prádla.

Jako odměnu si teď otevřu další dopis ze svazku, který jsem už načala. Hned navrchu je jeden se známým, starostlivým maminkovským písmem a druhý má egyptskou známku. Je tlustší, to znamená, že můžu čekat zase nějaké překvapení v podobě fotografií, ale písmo je typicky mužské a úplně neznámé. Zato si libuju, že je celý v češtině, tak dneska odpadá použití slovníku. Tak ještě kafíčko a jdu na to.

Zvědavá Jana Š.

 

Přepisy obou dopisů

 

 

28. únor 1923, Luxor

Milý Aloisi!

Vzpomínám stále na ten den ve čtrnáctém roce, kdy jsem se hlásil u plzeňských kanonýrů do aktivní služby. Ty jsi měl toho dne dozor v kasárnách, tehdy jsem se setkali poprvé.

A tu vypukl ten poprask, když Kuděj projel fortnou na invalidním vozíku, tlačen Haškem. Matěj mával berlemi a křičel: „Na Bělehrad! Na Bělehrad!“ Smáli jsme se, až jsme se ohýbali, a já jsem dostal škytavku. Říká se, že smích jest ten nejlepší počátek přátelství. Jim oběma se tehdy u Grunsteina podařilo získat odklad služby. Také, že jsme s nimi ten malý zázrak řádně oslavili! Však Hašek tuto historku zvěčnil ve svém Švejkovi!

My jsme potom spolu prošli Halič a posléze italskou frontu. Tam jsem měl mnoho příležitostí poznat Tě i z té druhé stránky, když šlo do tuhého. Nikdy mi z paměti nevymizí, jak jsi v plné palbě vynesl z pole toho raněného amerického saniťáka. Tuším, jmenoval se Ernie Henningway, nemýlím-li se. Plnou zásluhou jsi potom za tento čin obdržel Signum laudis!

Jsi mým skutečným přítelem na celý život, ať již jsme spolu, či na opačném konci světa. Jak dlouho již jsme se neviděli! Byl jsem tehdy raněn a válka pro mne tímto skončila. Tys však jako Achiles prošel i ruskou frontou a ještě v osmnáctém jsi jako legionář uštědřoval výprask tu bílým gardám, tu Rudé armádě! Nazastavila Tě Sibiř, nepokořila Amerika!

Celá ta dlouhá léta jsi mi velmi chyběl. A proto, když jsem zvěděl, že Tě mohu natrefiti v mé milé Africe, šel jsem po Tvé stope z Gízy až do Luxoru. Měl jsem stejně v úmyslu otevříti znovu svou kancelář v Chartúmu, neboť jsem již opět zdravý. Ano, ono zranění mořilo mne pět let! Nyní však Ti připomínám Tvůj slib, že se mnou vykonáš příští velkou safarí, a to proti proudu Modrého Nilu až do Habeše. Abych zviklal Tvé případné váhání, ujišťuji Tě, že graciésní krása, exotický půvab a ušlechtilost urozených amharských dam těžce by hledaly sobě rovné po celém světě. Nevěříš-li, vsaďme se! A štíhlé krásky Dinků na Bílém Nilu jsou mnohdy i o coul, o dva větší, než Ty! A revír, jaký se prostírá mezi Habeší a Kongem, předčí ty, jež znáš ze Sibiře a Rocky Mountains!

A nyní již musím kousnouti do hořkého ovoce. Zajisté chápu důvody, jež Tě vedly k cestě z Luxoru do Chartúmu po boku oné dámy. Uvaž však, zda onen románek vyvážil cosi tak bezočivého: onen Američan, jenž v ben Saidově hotelu v Cairu ubytoval se vedle Tebe, zřejmě cosi tušil, či vyslechl důvěrný hovor, jenž vedl s Tebou Lord Carnavon. Ba, nemohu ani prokázati, že v tom má své špinavé prsty! Faktem však jest, že po Tvém odjezdu se kdosi vloupal do Tvého pokoje a odcizil odtud mapu i Tvé nákresy. Dalším politováníhodným, však pravdivým faktem jest, že brzy po této nešťastné krádeži Carter nalezl vchod do oné hrobky a neprodleně vše publikoval. Jest neuvěřitelné, jak ohromující bohatství v ní nalezl! Ještě, že se takové ztráty nedožil Vojta Náprstek!

Celá archeologie se mi tímto zcela znechutila! Jakmile sbalím a nalodím svá zavazadla, odjíždím do Chartúmu. Chceš-li, počkej tam na mne.

Na safarí přijdeme na lepší myšlénky, alespoň já toho potřebuji! Ďas vezmi vykopávky i ten zatracený Tuten kámen! Pro nás jest již ztracen!

Doufám však v Boží mlýny a zdravím Tě, těším se na brzké shledání.

Bedřich

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V Brně, 26. září 1924

Můj nejdražší Lojzíčku!

Posílám Ti mnoho hubiček a objímám Tě. Doufám, že se máš v té daleké Africe dobře a že nejsi nemocný.

Velmi mne zarmoutilo tak náhlé a nevysvětlitelné úmrtí mého drahého přítele. A neméně jest mi líto, že jsi Vaším společným objevem nemohl dobýti si slávy a zapsati naše jméno do dějin vědy.

Když jsem na fotografii, již jsi zaslal, uviděla sobecké oči toho Havarta – kdo ví, co za tím vším jest! Však alespoň, že laskavému panu Carnarvornovi nemohl upříti zásluh, neb jejich společné vykopávky již vešly ve známost.

Tvé dědictví po otci Ti na Tvé přání bude poukázáno do bankovního domu v Johannesburku. Činí to bratru 10. 000 liber šterlinků. Ani nevím, kolik by to činilo zlatých, či korun.

Opatruj se v té jižní Africe a dej si pozor na krokodýly, lvy, jedovaté hady a mouchy cece! A také na špatné ženy teď, když máš něco peněz! A brzo napiš!

Líbá Tě Tvá milující maminka Amálie