Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Vypadá to, že jsme se konečně dočkali jara. Už jsem potkala šílence v kraťasech a v parku na lavičkách začíná být silně obsazeno. Když jsem si tam včera v poledne chtěla sníst párek v rohlíku, nebylo nikde volné místo. Pokud na lavičkách neseděli studenti, tak na nich určitě seděl nějaký zamilovaný pár. Okolo chodili důchodci a brblali, že si není kam sednout.

Dneska byl den jako vymalovaný už od rána. Sluníčko vysvitlo hned ráno a to je hned lepší nálada. Dokonce jsem se přistihla, že si ve sprše zpívám, a to většinou, když je Martin pryč, nedělám. Po cestě do práce jsem poslouchala, jak se kosové mohou přetrhnout, který zazpívá líp, a na bříze před úřadem vyrazila spousta jehněd a zárodky lístečků.

Na Michala jaro vlezlo už včera, protože než jsem přišla z práce a nákupu, byl v prachu, jen z koupelny na mě zavanul nějaký sprej a potřetí ve svém životě taky vytáhnul holení, které samozřejmě po sobě neuklidil.

Protože je Martin pryč, naplánovala jsem všem na dnešek velkou jarní procházku. Vzali jsme na vodítko Tomíka a spolu s Jankou, Luckou a Ríšou vyrazili naproti Hance s Lukášem a Doníkem. Sešli jsme se u parku a vyrazili k řece, abychom zjistili, jak to tam po záplavách vypadá. Proud je ještě dost silný, ale podle břehu je vidět, jak už voda poklesla. Jen jsem trnula, aby některé z děcek z toho břehu nesklouzlo. Procházeli jsme se skoro tři hodiny. Doník se skamarádil s naším Tomíkem a vyšlapoval na novém vodítku, jako kdyby se s ním už narodil. Na louce ho Lukáš učil aportovat a rozčilovalo ho, že náš Tomík mu klacík bezostyšně bral a kazil veškerou výchovu.

Nakonec jsme s dětmi došli až do místní pizzerie, o které víme, že její majitel miluje psy a nemá nic proti tomu, když si bereme Tomíka dovnitř. Dali jsme si všichni pizzu, a tak byla vyřešená i otázka večeře. Jen Michalovi jsme nechali jeho milovanou Quattro formaggi zabalit, aby o ten požitek nepřišel.

Když jsme odcházeli, málem jsme se ve dveřích srazili s Maruškou a Simčou. Maruška byla zjevně v rozpacích a trošku se červenala. Za nimi se totiž přihnal mládenec jak z omalovánek a Simča se hned k němu hrnula. Hned se ho chytla za ruku a volala: „ Strejdo, já chci taky zmrzlinu! Koupíš mi ji?“

Jen jsme s Hankou na sebe mrkly a všechno bylo jasné jako facka. Teď se už Maruška nemusí Radka bát. Náhodou takový osobní strážce není k zahození, zvlášť když je něco jako Maxa v mladším a pokud možno hezčím vydání. Jasně jsem rozeznávala rysy malého Zdeněčka, kterého jsem kdysi se spolužačkou Majkou vyzvedala ze školky. Jen nám poněkud vyrostl a zmužněl. No fakt! Ramena jako kulturista, nejmíň metr pětadevadesát  a postava jak model.

Tak dlouho jsme si ho s Hankou prohlížely, že se začal červenat i on, ale mužští se přece taky rádi podívají, ne? Konec konců máme rovnoprávnost. Nakonec jsme se navzájem představili a Zdeněk jen potvrdil to, že se vlastně známe z dětství. Tak jsme je tam s Hankou nechaly osudu a vyrazily za dětmi, které už byly daleko vpředu.

Teď už je deset večer a já tu jako trubka čekám na Michala, abych mu dala tu pizzu. Už nejmíň před půlhodinou psal, že jen co vyprovodí Kačenku na autobus, bude doma jak na koni, ale zřejmě si vybral velice lenivého oře. Holt jaro je jaro a dělá se všemi divy. Jen mně je to zatím houby platné. Michal je s Kačenkou, Maruška se Zdeňkem, Hance přijel Aleš, jen já musím čekat na Martina až do zítra.

Ach jo! Už aby bylo zítra!

                                                                                                                                                              Mrzutá