Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Dneska jsem se v práci zase od rána nezastavila. Hromada papírování, na které jsem se musela pekelně soustředit, a do toho štěbetala Hanka, jak si v sobotu s Alešem vyrazili do víru velkoměsta.

Lukáše přivezli v sedm k nám a na osmou měli zamluvený stůl v restauraci. Doma je čekal prázdný byt bez zvídavého potomka. Užili si to vrchovatě, protože si pro Lukáše přijeli až po obědě, a celkově se u nás zdrželi až do večera. Martin totiž přijel i s babčou Lídou a její líčení lázeňského pobytu nemělo chybu.

Nemohla jsem se na ni vynadívat. Naše babička omládla. Místo usedlého střihu má na hlavě cosi střapatého s přelivem a na sobě džíny. Prostě kočka. Teď už může směle tvrdit, že moje matka je její mladší sestra. Po procedurách a kosmetice má na svůj věk hezkou pleť a hodně vrásek se jí zázračně ztratilo. Přijela plná sil a s hlavou nabitou plány.

Zato já jsem si připadala nějak bez energie. Když jsem přišla domů, Martin byl za Tondou po chlapsku probrat jeho nastávající otcovské povinnosti, zatímco mě před vrátky vítala sousedka Kratochvílová a temné dunění z našich oken. Paní Kratochvílová ovšem jasně vítězila svým vysokým vibratem, když mi vysvětlovala, že tenhle rachot už trvá hodinu a na zvonění nikdo nereaguje.

Normálně bych s ní byla ochotná diskutovat o rozdílu mezi denní cvičnou hodinovkou a bujarým zpěvem pana Kratochvíla ve dvě ráno s instrumentálním doprovodem na dvě popelnice. Jenže dneska jsem fakt neměla sílu se s ní dohadovat, a tak jsem jen nezúčastněně pokyvovala hlavou. Doteď nevím, jestli jsem jí neodkývala popravu vlastního syna. Za úsvitu, na nádvoří, nastoupenou kulometnou jednotkou. Kratochvílku to za chvíli přestalo bavit a odtáhla zpět do svého doupěte – pravděpodobně dát preventivně Kratochvílovi po papule, případně ho nechat klečet na hrachu.

Při vstupu do předsíně opět mrtvičný záchvat nad kupou tenisek, skateboardů a batohů v ladné směsi, a vyděšený Tomík hned u dveří. Pustila jsem ho chudinku do zahrady, aby si vyhojil uši zpěvem ptactva, a naladila plamenný pohled rozhořčené matky-saně. Zřejmě jsem objevila novou zásobu netušené energie, neboť do pokoje jsem vletěla bez ťukání jako rozběsněná fúrie. Rozprášila jsem je v okamžiku tak, že by mi to i bratr Žižka záviděl.

Kapucíni vyfučeli v ďábelském tempu, ještě jsem stačila zachytit Michala, aby ho nespláchli s sebou, a tomu poslednímu zahradnímu trpaslíkovi s červenou kapucí jsem z ukoptěných rukou vyrvala zbytek štangle vysočiny k zítřejší svačině.

Myslím, že můj hlas se zcela zřetelně podobal Kratochvílčinu. Takové znovunabytí síly hned neslo své plody v podobě úžasných nápadů. Náš Mišánek se zítra bude velice divit, až rozbalí svačinu. Suché rohlíky už neměl, ani nepamatuje. Docela mě potom pobavilo, jak si venku na ulici kapucíni navzájem bratrsky přerozdělovali majetek, uchvácený za letu z předsíně.

A teď si jdu dát ještě sprchu na uklidnění, aby to moje běsnění neodnesl nevinný Martin, až se vrátí.

                                                                                                                                Napružená Jana Š.