Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Nikdo by neuvěřil, jak jsem strávila nedělní ráno. Už jsem zkoušela dělat ledacos, ale v co se změním zásluhou pradědečkových dopisů, to by mě nenapadlo ani ve snu.

Nejvíc mi dal zabrat tento dopis. Nejdřív jsem si myslela, že je to jen smotek zpuchřelé březové kůry, ale naštěstí jsem včas zahlédla písmena. Co s tím? Stal se ze mne archeolog: kůru jsem nejprve nahřívala v páře a pinzetou opatrně rozvinovala. Odvinuté části jsem namáčela do Muhalova vodního laku, který udělal z kůry pružný film. Kůra nasáklá vodním lakem připomínala průsvitnou blánu, ale text byl dobře čitelný.

Tedy čitelný... Byl to ten největší rébus. Ani když jsem azbuku přepsala do latinky, nedávalo to žádný význam. Nepřipomínalo mi to žádný jazyk, se kterým jsem se kdy setkala. Je to snad zašifrované? Pak mě osvítily Múzy (nebo kdo to dělá) a uvědomila jsem si, co znamenají první dvě slova.

Se zprávou přepsanou na papír jsem navštívila Orientální ústav. Chvíli jsem chodila od dveří ke dveřím, až jsem našla toho pravého člověka. Ale ani odborník to neměl jednoduché. Jak po chvíli zjistil, text byl napsán částečně evencky, zčásti však v řeči již vymřelého etnika Goldů. Odborník mě poslal domů a teprve za čtyři dny mi odfaxoval svůj elaborát. Bylo to tak ohromující, že to stálo za všechno úsilí.

Jana Š.

Přepis dopisu

Dersu Uzala tě zdraví Aloj–san, příteli!

Jsem starý a drápy chána tajgy byly jedovaté! Děkuji ti, příteli, že jsi mi přišel na pomoc, když mne Amba (tygr, pozn. překladatele) uchvátil. Doba je zlá, mnoho mrtvých nebylo pohřbeno a šelmám zachutnalo lidské maso. Děkuji tobě i tvým vojákům za péči, s níž mne ošetřujete. Přišel jsi na pomoc včas, přece však marně. Moje noha je až k pasu modrá jako oči Monke-Koko-Tengri, Věčného Modrého nebe.

Ještě dříve než tajgu zasype sníh, odejdu do země Věčného jara, kde se setkám se svými předky. Jsem už poslední svého rodu.

Stokrát jsem naslouchal písním jeřábů, labutí a hus letících na sever, aby tam zplodili potomstvo. Mé oči viděly stokrát pukat ledy na Ussuri. Byl jsem starý muž již v době, kdy železnice, kterou hájíš, byla jen v hlavě báťušky cara Alexandra. Sám se jako průvodce účastnil jejího vyměřování.

Tato železnice však vede do časů, kam já už nepatřím. V době mého mládí jsme lovili zvěř. Dala nám maso pro utišení hladu a kožešiny proti zimě. Dnes ale přišli noví lovci, kteří loví zvěř i lidi, kteří jako rys a rosomák loví pro krev. Jsem rád, že opouštím tento svět.

Aloj–san, příteli, vezmi si bedničku s mými kořeny Pan-Cuj (žen-šen, pozn. překladatele), které mi při mých toulkách v pralesích Ussuri daroval Torun, bůh tajgy. Říká se, že je má jen pro lidi čistého srdce, kteří nenosí zbraň.. On viděl, že i mé srdce je čisté.

Připravíš-li z kořenů lék, jak jsem tě naučil, vyhojíš své zranění. Ber vždy jen jeden, ostatní nech uložené v písku, aby neztratily svou moc. Budeš-li lék v malém množství pravidelně užívat, dá ti nevyčerpatelnou mužnou sílu a jako já budeš zdráv a živ do sta let.

Cítím, že už se nedozvím, které zvíře dnes...... daroval tvé kulovnici. Jsi dobrý žák, jistě nepřijdeš s prázdnou!

Slyším, jak mne Tengri volá.

Tengri, už tě vidím... přicházím.......