Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Nakonec to moc jednoduché nebylo. Děti byly do druhého dne jako veverky-čiperky, avšak stejný druh choroby postihl mě. Na rozdíl od dětí jsem ale musela fungovat v práci. Takže jsem toho měla plné zuby a starala jsem se jen o to, abych intimní místnůstku měla vždy na dosah. Jednou mě ovšem málem stihla katastrofa. Nějaká zarputilá konkurence totiž setrvale trůnila a já stepovala s oroseným čelem přede dveřmi. Vydržela jsem opravdu jen silou vůle.

Ale přežila jsem to a Martina jsem přivítala už poměrně zdravá. Jen jsem si netroufala večer někam vyrazit, a tak jsme zůstali na zahradě, opékali buřty a užívali si návštěvy mých rodičů. Po příchodu matky jsem musela vyslechnout poučování o tom, co mají na zahradě její přítelkyně, její kolegyně, co by tam měla ona sama a proč by to nikdy neudělala tak, jak to máme my. Není nad to, když máte v rodině odborného poradce, který všechno ví a se vším by si uměl poradit, kdyby byl ve vaší kůži.

Naštěstí se mě zastal táta, který naopak začal chválit, jak se mu zrovna tohle uspořádání líbí. Za to si od matky vysloužil přísný pohled, který říkal: „Počkej doma!“ Zlatý táta, taky to nemá jednoduché. Když se matka podívala na mne, měla jsem nutkání srovnat si pomůcky na lavici a založit ruce za záda.

V sousedním domě se začíná něco dít. Původně tam bydlela taková stará paní, která si sotva došla do schránky pro noviny. Každý den za ní docházel s nákupem hezký mládenec, tipovala jsem ho na vnuka. Před měsícem stařenku odvezla sanitka a domů už se nevrátila. No a tuhle sobotu po obědě zastavilo před domem malé autíčko, vystoupil z něj ten vnuk s hezkou slečnou a celé odpoledne vynášeli na dvorek plno starých věcí, pytle s neurčitým obsahem i pár kousků opotřebeného nábytku.

Dvojčata se třásla zvědavostí, a tak Lucka chvíli nakukovala přes plot a věcný Ríša položil přímý dotaz. Mládenec s děvčetem se s ním ochotně dali do řeči a za chvíli už měli dva malé pomocníky. Když jsem děti zavolala na svačinu, každé pyšně neslo padesátikorunu za výpomoc.

Při svačině mi Lucka a Ríša sdělili, že mládenec se jmenuje Pavel, slečna Andrea a příští měsíc se budou stěhovat. Paní Syrovátková, co tam bydlela, byla Pavlova babička a před čtrnácti dny zemřela. Dům odkázala Pavlovi, protože se o ni staral. A tak vím, že budeme mít mladé sousedy, a to mě docela těší. Myslím, že budou příjemnější než Kratochvílovi, kteří jsou z druhé strany.

Paní Kratochvílová celé odpoledne nakukovala přes plot a na dálku se snažila vyzkoumat, co se vedle nás děje. Když to nezjistila, šla demonstrativně zametat chodník před domem a lovit informace.

Od našich dětí se ovšem nedozvěděla nic. Na první otázku křížového výslechu, který chtěla zavést, se na ni Ríša přes brýle přísně podíval a pravil, že soukromé údaje se podle zákona nesmějí vyžadovat. Paní Kratochvílová chvíli lapala po dechu, měnila všechny barvy a pak se nasupeně stáhla do svého brlohu.

Jo, není nad to, když se děti toulají po internetu, sbírají všemožné informace a ještě je dovedou v pravou chvíli použít. Jako náš Ríša. Je fakt, že občas nad jeho vědomostmi kroutím hlavou, ale když si vzpomenu, jak v šesti letech poučoval o reklamačních lhůtách prodavačku v papírnictví, kde si kupoval pero do první třídy, vůbec mě to nepřekvapuje. Jen si myslím, že to za něj odnese chudák pan Kratochvíl.     

Pobavená Jana Š.