Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Už se mi dlouho nestalo, abych v pondělí zaspala. V neděli jsme byli na zahrádce obhlédnout škody po noční smršti, která se přes nás přehnala, ale kromě povalených židliček, které jsme zapomněli uklidit, to tak špatně nedopadlo. Jen jeden mladý angrešt se zlomil v půli, protože ho vítr oderval od tyčky, která ho držela.

Dokonce mi zůstalo prádlo na šňůře za domem, jen bylo pevně omotané a dalo práci ho rozmotat. Nepůjdu přece o půlnoci pobíhat po zahradě. Spoléhala jsem se na to, že případné úlety zachytí plot. Byl to pořádný fukeř. Modlila jsem se, aby mi neshodil kytičky na balkóně i s truhlíkama, když jsem si konečně mohla něco zasadit ve vlastním domě. Přímo se s nimi mazlím a každý den si s nimi doslova povídám. Martin se mi směje, že je popotahuju očima a jestli jim také večer budu zpívat ukolébavku. Já si prostě po letech prožitých v bytě konečně buduju něco svého.

Sobotní večer jsme strávili u ohýnku s novými sousedy. Jsou velice příjemní. Pavel kreslí v nějaké projekční kanceláři a Andrea studuje třetím rokem lékařskou fakultu. Bude to výhoda mít první pomoc hned v sousedním domě. Bavili jsme se o našich rodinách a Andrea jen kulila oči nad počtem našich potomků.

Sama se chystá mít vlastní až okolo třicítky, pokud ji Pavel dřív nepřemluví. Nejprve chce dostudovat a získat nějakou praxi, aby potom neměla problémy se zaměstnáním. Pavel dostudoval letos a i jako mužskému mu dalo dost práce, než sehnal někoho, kdo ho zaměstná i jako čerstvého absolventa.

Při studiu si přivydělával v jedné projekční kanceláři, kde mu slibovali, že ho zaměstnají natrvalo, hned jak dostuduje. Jenže tak to chodí – sliby, chyby. Proč by měli platit čerstvého inženýra, když brigádníkovi stačí mnohem méně...

Pavlova maminka ovdověla před deseti lety a nedávno se potkala s kamarádem z dětství, který byl sám. Slovo dalo slovo, a tak se ten pán chystá k mamince nastěhovat, jen co si Pavel upraví domek po babičce. Seděli jsme skoro až do jedenácti, než si nás vyzvedl Michal.

No a nedělní večer jsme s Martinem a s dětmi strávili u televize. Ne že bych zrovna musela vidět, jak jsme dostali nakládačku od Švédů, ale vzala jsem si k televizi pletení a dětem jsem tvrdila, že jsem ovčí babička.

Martin s Michalem u toho zuřivě diskutovali a nervy jim tekly. Ríša se po druhém gólu zvedl a šel čerpat informace z internetu, zatímco jsem Janku a Lucku učila plést.

Zajímavé je, že mnohem mladší Lucce to šlo jedna radost, zato Janka se vztekala. Myslím, že to chce trpělivost. Když Janka hned nevidí úspěch, začne se rozčilovat, chce s tím praštit a jít dělat něco úplně jiného. Kdežto Lucka po prvním nezdaru párá a zkouší to znovu.

Je zajímavé pozorovat, jak je každé dítě úplně jiné. Michal je téměř Martinova kopie. Za jeho hranou povzneseností a frajeřinou je stejně citlivá dušička jako za Jančinou zdánlivou lehkomyslností. U ní je potíž v tom, že se nikdy nedovede rozhodnout, která věc je důležitá a která podružná. Pak z toho má zbytečně problémy.

Lucka je ještě takové bezstarostné děťátko se spoustou zájmů. Věčně rozesmátá a věčně v pohybu. Ríša, ač je její dvojče, je úplně jiný. Když právě neprohání počítač, určitě ho najdu s nějakou encyklopedií nebo přírodopisnou knížkou. Pokud je přinucen k pohybu, činí tak velice úsporně a jen po dobu nezbytně nutnou.

A tak jsem je nad pletením pozorovala a filosofovala sama pro sebe. Jen jsem si říkala, že moje matka by jejich rozdílnost vysvětlovala mou nedůslednou výchovou. Nejradši by asi byla, kdyby se tu pohybovali v jednotném oblečení a ve dvojstupech jako ve škole.

Martin byl po hokeji celý skleslý a zkroušeně odtáhl do ložnice. Žádné milostné návrhy nepadly, a tak jsem s pletením zůstala sedět u televize až do půlnoci. Záda svetru jsem sice dokončila, ale v práci jsem pak do papírů mžourala a nejradši bych se vrátila pod peřinu.

Mám naplánováno, že jakmile se Martin dneska vrátí od Tondy, jsem v pelíšku jako na koni. Už aby to bylo.

 Čekající