Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je večer a před chvílí jsem se vrátila z fitka. Celý den jsem v práci mluvila s Hankou o tom, proč nemám ráda cvičení a proč se mi to zrovna dneska nehodí. Nakonec jsem se projevila jako totální slaboch. Opět mě přemluvila, že napodruhé už to bude hračka. Nebyla!

Přesně v sedm jsem stepovala před fitkem, dokud Aleš elegantně nevylodil Hanku a nepřislíbil vyzvednutí. To já se musím spolehnout na vlastní nohy. V autě nějak divně škvrkalo, a tak jsem si netroufla nikam jet, abych někde neuvázla, zrovna když je Martin pryč. Soused, viditelně pod parou, se potácel u vrátek a hlaholil: "Jó, paninko, s autama se to musí umět! To není jako držet vařečku!" Hned bych mu něco hodila na hlavu.

Jenže boží mlýny melou. Zvučný baryton neunikl jemnému sluchu jeho choti, ta se vyklonila z okna a zaječela: "Jaroslavééé, jak to, že není venku popelnice?!!" A tak soused něco zamumlal a převedl humornou scénku "Zápas s popelnicí". Vítěze neznám, protože jsem radši zmizela.

Je pravda, že dědeček Richard by byl případná záchrana. Jenže tahat ho v půl desáté večer z vyhřáté postele a hnát ho v dešti na druhý konec města? Musí vstávat v půl čtvrté ráno a já nejsem krkavčí snacha. Radši budu s deštníkem čvachtat pěšky. Hanka plánovala, že si potom ještě někam dojdeme na kafíčko. Ale při představě, jak se celá zmordovaná plížím z cvičení jako minule, jsem ji zarazila hned na začátku.

Hrozně se mi ulevilo, když se nás místo kulturisty ujala dívenka jako proutek a kolegu na dnešek omluvila. Jak já jsem to vítala! Jenže jsem se moc mýlila. Zatímco dívčin kolega se nám jevil jako bezduchý stroj na vytváření svalstva, dívenka nás (teda hlavně mě) pobízela slovy: „Tak jedem, jedem – ať se ty špíčky rozpouštějí! Neříkejte, že nejde stlačit páka až na doraz! A teď se ještě trošku proběhneme, abychom se zapotili!“

Po hodině jsem láskyplně vzpomínala na místního Švarcenégra a zoufale lapala po dechu. Poté, co mi pás na běhání zvedla do většího sklonu a přidala na rychlosti, jsem zcela nedůstojně upadla na ústa. Navzdory jejímu přemlouvání jsem zamířila do sprchy. Připadalo mi neuvěřitelné, že do konce zaplacené doby zbývá slabá čtvrthodinka a stejně by byl konec.

Ve sprše jsem si omývala odřený kotník a sykajíc si slibovala, že to bylo skutečně naposled, co mě tady vidí – peníze, nepeníze. Za chvíli do sprchy vtančila Hanka, která vypadala zcela nedotčeně a svěže. Hned zatepla jsem jí řekla, že ji nenávidím, protože to s ní nic nedělá, že nenávidím fitko, trenérku, celý svět i sama sebe, když jsem se k tomuhle nechala donutit. Hanka na mě zařvala, že jsem bábovka a nechápe, jak jsem mohla na svět přivést čtyři děti, když mě skolí hodina cvičení.

Chvilku jsme na sebe hulákaly, pak jsme se jedna na druhou podívaly a začaly se chechtat. Kdyby tam někdo přišel, asi by si myslel, že je v blázinci a právě jsou na pořadí skotské střiky. Dvě nahaté baby s našampónovanými vlasy, které se pod sprchou svíjejí smíchy, asi moc často vidět nejsou. Nakonec jsme si slíbily, že se pomlátíme až příště, a Aleš mě odvezl domů. 

Tam to vypadalo být v pořádku, dokonce Janka nastrkala nádobí do myčky, která teď vedle mě spokojeně bublá. Uvařila jsem si kafíčko a vytáhla svůj sešit. Venku pořád prší a z televize mě zase straší záplavami. Příště asi přijedu z cvičení na lodi.

Za chvíli mi zavolá Martin, já se ubezpečím, že všechno je v pořádku, a půjdu si lehnout. Mimochodem, i když je téměř červen, začali jsme zase topit a na horách chumelí. Jestli to takhle půjde dál, asi zase vytáhnu vánoční stromek.

Unavená